Nakonec tchyně není tak zlá, jak jsem si myslel – Petr zjistil, že s manželkou je to těžší než s její matkou

„To snad není možný! Ty jsi zase zapomněl koupit mléko?“ Lenka stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Já, Petr, jsem seděl u stolu a snažil se najít sílu odpovědět. V hlavě mi hučelo, v žaludku kručelo a v srdci jsem cítil jen únavu. „Promiň, Leni, měl jsem toho dneska v práci moc…“ začal jsem, ale ona mě hned přerušila: „To říkáš pokaždý! Já už toho mám dost. Všechno je na mně!“

V tu chvíli se otevřely dveře a do bytu vešla paní Novotná, moje tchyně. „Co se tu děje?“ zeptala se klidně, ale její pohled byl ostrý jako břitva. Lenka se na ni otočila: „Mamko, představ si, že Petr zase zapomněl nakoupit! Já už fakt nevím, co s ním.“

Čekal jsem, že se tchyně přidá na Lenkinu stranu. Vždyť to tak bylo vždycky – já byl ten neschopný, ona ta chápající matka. Ale tentokrát mě překvapila. „Lenko, uklidni se,“ řekla tiše. „Petr chodí domů pozdě, dře jak mezek a ty na něj jen křičíš. Kdy jsi mu naposledy poděkovala?“

Lenka zrudla a já měl pocit, že se propadnu hanbou. Tchyně si sedla ke mně a položila mi ruku na rameno. „Pojďte oba ke stolu,“ řekla rozhodně. „Uděláme si čaj a promluvíme si jako lidi.“

Seděli jsme tam tři – já, Lenka a paní Novotná – a poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že nejsem sám proti dvěma ženám. Tchyně začala vyprávět o svém manželství s panem Novotným. „Víš, Lenko,“ obrátila se na svou dceru, „tvůj táta taky nebyl žádný svatoušek. Kolikrát zapomněl na výročí nebo přišel domů bez chleba. Ale nikdy jsem ho za to nesežrala zaživa. Vždycky jsme si to vyříkali v klidu.“

Lenka mlčela a já cítil zvláštní směs úlevy a studu. Bylo mi trapně, že musela přijít její matka, aby nás usmířila. Ale zároveň jsem byl vděčný. Paní Novotná pokračovala: „Manželství není o tom, kdo má pravdu. Je to o tom, kdo má dost odvahy přiznat chybu a odpustit.“

Té noci jsem dlouho nemohl usnout. Přemýšlel jsem o všem, co se mezi mnou a Lenkou pokazilo. Když jsme se brali, byli jsme šťastní – smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost, těšili se na děti. Ale pak přišla realita: hypotéka na byt v Modřanech, práce od nevidím do nevidím, Lenčina nespokojenost s vlastní kariérou… A mezi tím vším jsme ztratili jeden druhého.

Druhý den ráno jsem šel do práce dřív než obvykle. Cestou jsem koupil čerstvé rohlíky a kytici tulipánů – Lenčiny oblíbené. Když jsem přišel domů, byla ještě v županu a překvapeně na mě koukala. „To je pro tebe,“ řekl jsem tiše a podal jí květiny. Usmála se – poprvé po dlouhé době.

Ale klid netrval dlouho. O týden později jsme se pohádali kvůli úplné hlouposti – tentokrát šlo o to, kdo má vyzvednout malou Aničku ze školky. Lenka práskla dveřmi a odešla k mamince.

Seděl jsem doma sám a cítil se mizerně. Vzal jsem si včerejší rohlík a šel do parku. Sedl jsem si na lavičku vedle sochy Smetany a díval se na holuby, jak čekají na drobky. Přemýšlel jsem: Jak jsme se sem dostali? Proč je všechno tak těžké?

Najednou vedle mě usedla paní Novotná. „Můžu?“ zeptala se a já jen kývl hlavou.

„Petr,“ začala tiše, „já vím, že to s Lenkou není jednoduché. Ona byla vždycky tvrdohlavá po mně. Ale věř mi – má tě ráda. Jen je teď unavená ze všeho toho tlaku.“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé jsem viděl něco jiného než přísnost – viděl jsem pochopení.

„Co mám dělat?“ zeptal jsem se zoufale.

Usmála se: „Někdy stačí jen vydržet a být tu jeden pro druhého. A když už nevíš kudy kam – přijď za mnou na kafe.“

V tu chvíli mi došlo, že moje tchyně není můj nepřítel. Naopak – je to člověk, který nás může spojit.

Když jsem večer přišel domů, Lenka už tam byla. Seděla u stolu s Aničkou v náručí a tiše plakala.

„Promiň,“ řekla mezi vzlyky. „Já už nevím, jak dál…“

Objal jsem ji i dceru a poprvé po dlouhé době jsme plakali spolu.

Dnes už vím, že rodina není o tom být dokonalý nebo mít vždycky pravdu. Je to o tom vydržet i ty nejhorší chvíle – a někdy přijmout pomoc od těch, od kterých bychom to nikdy nečekali.

Možná bychom měli častěji naslouchat těm starším – mají za sebou víc bouří než my.

Co myslíte? Je těžší žít s partnerem nebo s jeho rodinou? A proč máme tak často předsudky vůči vlastním tchyním?