Včera se tchyně rozhodla: Dědictví, které roztrhlo naši rodinu

„Tohle není fér!“ vyhrkl Tomáš, když jsme vycházeli z bytu jeho matky. Jeho hlas se třásl vztekem i zklamáním. Všichni jsme seděli v obýváku, kde na stole voněla káva a koláče, ale nikdo neměl chuť jíst. Tchyně Marie seděla v čele stolu, ruce složené v klíně, oči upřené do prázdna. Vedle ní Petr, její mladší syn, s úsměvem, který se snažil skrýt nervozitu.

„Tomáši, prosím tě,“ začala Marie tiše, „všechno jsem to promyslela. Petr má přece rodinu, dvě malé děti…“

„A my snad nejsme rodina?“ skočil jí Tomáš do řeči. V tu chvíli jsem měla chuť něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Všichni ostatní mlčeli. Sestřenice Jana si nervózně hrála s hrníčkem, švagrová Eva se dívala do země.

Marie pokračovala: „Byt v centru Prahy potřebuje někdo, kdo tam bude bydlet. Vy máte dům za městem, Tomáši. Ta chata na Slapech je krásná, vždyť jste tam jezdili celé dětství.“

Tomáš se zhluboka nadechl. „Ale mami, ten byt má hodnotu několikanásobně vyšší než ta chata! A co když budeme potřebovat peníze? Co když přijde něco nečekaného?“

Petr se konečně ozval: „Brácho, já jsem si to nevyžádal. Mně je to taky blbý… Ale máma rozhodla.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Věděla jsem, že Tomáš už dlouho zápasí s pocitem, že je v rodině vždycky ten druhý. Když jsme se brali, Marie mi šeptala do ucha: „Petr je citlivější, Tomáš je silný – ten všechno zvládne.“ Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Teď mi to znělo v hlavě jako ozvěna.

Po návratu domů Tomáš mlčel. Seděl v kuchyni a zíral na stůl. „Víš,“ začal po chvíli tiše, „já jsem mámě pomáhal s tím bytem opravovat topení, maloval jsem tam stěny… Petr tam nikdy ani nevyměnil žárovku.“

Přisedla jsem si k němu a vzala ho za ruku. „Možná bys měl s mámou ještě promluvit,“ navrhla jsem opatrně.

„A k čemu to bude? Rozhodla se. Vždycky měla radši Petra. Já jsem byl ten, co všechno zvládne sám.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme s Tomášem řešili hypotéku na náš dům, zatímco Petr dostal od rodičů zálohu na byt. Na Vánoce dostával Petr dražší dárky – vždycky s vysvětlením, že „ještě potřebuje vybavit domácnost“. Tomáš nikdy neřekl ani slovo.

Druhý den ráno přišla SMS od Evy: „Jak to zvládáte? Petr je z toho taky špatný.“

Odpověděla jsem jí: „Tomáš je zničený. Přijde mi to nespravedlivé.“

Eva mi zavolala: „Víš, Marie vždycky říkala, že Petr je slabší povaha a potřebuje víc podpory. Ale tohle už je moc. My s Petrem se kvůli tomu pohádali.“

Začaly jsme si psát častěji a zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo cítí křivdu. Sestřenice Jana mi napsala: „U nás doma to taky vře. Táta říká, že Marie rozděluje rodinu.“

Uběhl týden a napětí neustupovalo. Tomáš byl uzavřený do sebe. Jednou večer přišel domů později než obvykle a řekl: „Byl jsem u mámy. Řekla mi, že už je stará a nechce další hádky. Prý mám být rád za to, co dostanu.“

Cítila jsem bezmoc i vztek. Vždyť jsme s Tomášem tolikrát pomáhali – když byla Marie nemocná, když potřebovala odvést na úřady… Petr byl vždycky zaneprázdněný.

Jednou večer jsme seděli s dětmi u stolu a dcera Anička se zeptala: „Tati, proč jsi smutný?“ Tomáš ji pohladil po vlasech a řekl: „Někdy lidé nerozdělují věci spravedlivě. Ale my budeme držet spolu.“

Začali jsme přemýšlet o tom, co vlastně dědictví znamená. Je to jen majetek? Nebo i uznání a láska rodičů? Proč někteří rodiče rozdávají víc jednomu dítěti než druhému? A jak se s tím vyrovnat?

Jednoho dne mi volala Marie: „Můžeme si promluvit?“ Šla jsem k ní domů a ona mě pozvala dál. Seděla u okna a dívala se ven na šedou oblohu.

„Vím, že jste s Tomášem naštvaní,“ začala tiše. „Ale já už nemám sílu řešit další spory. Chtěla jsem jen… aby měl každý něco.“

„Ale mami,“ řekla jsem jí poprvé v životě takhle napřímo, „Tomáš má pocit, že ho celý život přehlížíte. Že Petr dostává všechno a on jen zbytky.“

Marie sklopila oči a dlouho mlčela. „Možná má pravdu,“ přiznala nakonec. „Ale já už to neumím změnit.“

Když jsem odcházela domů, cítila jsem smutek i úlevu zároveň. Možná některé věci už opravdu změnit nejdou. Ale možná můžeme změnit aspoň to, jak o nich mluvíme.

Doma jsem objala Tomáše a řekla mu: „Nejsi míň než Petr. Jsi skvělý manžel a táta.“

A teď tu sedím a přemýšlím: Proč rodiče někdy rozdělí rodinu tím nejhorším způsobem? Je dědictví opravdu důležitější než vztahy mezi sourozenci? Co byste dělali vy na našem místě?