Nikdo mě nemůže ponížit bez mého svolení: Příběh Jany z Ostravy

„Jano, ty nikdy nic nedokážeš. Podívej se na sebe. Vždyť i ten tvůj bratr je lepší ve všem.“ Slova mé matky mi zněla v uších jako ozvěna, když jsem stála v kuchyni a dívala se na špinavé nádobí. Bylo mi tehdy patnáct a měla jsem pocit, že už nikdy nebudu dost dobrá. Táta seděl u stolu, mlčky listoval novinami a občas jen kývl hlavou na souhlas s mámou. Bratr Petr se ušklíbl a pronesl: „No jo, Jana zase nic neumí.“

Ten večer jsem se zamkla v pokoji a plakala do polštáře. Přemýšlela jsem, proč mě rodiče nikdy nepochválí, proč je Petr vždycky ten lepší. Ve škole jsem byla průměrná, ale snažila jsem se. Jenže doma to nikoho nezajímalo. Máma chtěla mít dceru, která bude krásná, úspěšná a hlavně poslušná. Já byla tichá, uzavřená a často jsem utíkala do světa knih.

Jednoho dne jsem ve školní knihovně narazila na knihu o silných ženách. Byla tam kapitola o Miladě Horákové i o Elišce Junkové. Ale nejvíc mě zasáhla věta, kterou pronesla nějaká Eleanor Rooseveltová: „Nikdo vás nemůže ponížit bez vašeho svolení.“ Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Znamená to snad, že mám moc nad tím, jak se cítím? Že nemusím přijímat slova své matky jako pravdu?

Když mi bylo osmnáct, rozhodla jsem se odejít z domu. Přijali mě na pedagogickou fakultu v Ostravě. Máma byla proti: „To nezvládneš! Vždyť ani neumíš pořádně vařit.“ Táta jen pokrčil rameny. Petr se smál: „Za měsíc jsi zpátky.“

První týdny na koleji byly těžké. Byla jsem sama mezi cizími lidmi, bála jsem se mluvit před ostatními. Na přednáškách jsem seděla vzadu a doufala, že si mě nikdo nevšimne. Ale pak přišla první zkouška – a já ji zvládla na jedničku. Poprvé v životě jsem cítila hrdost sama na sebe.

Jednoho večera jsme s kamarádkou Lenkou seděly na koleji a povídaly si o rodině. Svěřila jsem se jí se svými pocity méněcennosti. Lenka mě objala a řekla: „Víš, tvoje máma tě možná nikdy nepochopí. Ale ty máš právo být šťastná sama za sebe.“

Začala jsem chodit na dobrovolnické akce do dětského domova. Děti tam byly vděčné za každé milé slovo, za úsměv. Učila jsem je číst pohádky a ony mě učily věřit si. Jednou za mnou přišla malá Anička a řekla: „Jsi nejlepší teta na světě.“ Rozplakala jsem se štěstím.

Po dvou letech studia jsem domů jezdila už jen z povinnosti. Máma stále opakovala své mantry: „Měla bys najít pořádného chlapa a usadit se.“ Táta byl čím dál víc uzavřený do sebe. Petr už bydlel s přítelkyní v Praze a domů skoro nejezdil.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Jano, táta měl infarkt.“ Vrátila jsem se domů a najednou byla všechna ta slova malicherná. Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. Poprvé v životě mi řekl: „Jsem na tebe pyšný.“ Rozplakala jsem se.

Po tátově smrti jsme s mámou zůstaly samy v našem starém bytě na sídlišti v Ostravě-Porubě. Máma byla zlomená, najednou potřebovala moji pomoc. Začala mi vyprávět o svém dětství – jak ji její vlastní matka nikdy nepochválila, jak celý život bojovala s pocitem méněcennosti.

„Promiň mi to všechno, Jani,“ řekla jednou večer tiše u kuchyňského stolu. „Já jen chtěla, abys byla silná.“

Odpustila jsem jí. A odpustila jsem i sobě za všechny roky pochybností.

Dnes učím na základní škole v Ostravě-Zábřehu. Každý den vidím děti, které si nesou domů podobné rány jako já kdysi. Snažím se jim ukázat, že jejich hodnota nezávisí na tom, co o nich říkají ostatní.

Někdy večer sedím u okna svého bytu a přemýšlím: Kde bych dnes byla, kdybych uvěřila všem těm slovům? Kolik z nás dovoluje druhým, aby nám brali vítr z plachet? Možná je čas začít věřit sami sobě – protože nikdo nás nemůže ponížit bez našeho svolení.