Když sousedé soudí: Příběh o péči, nepochopení a odvaze stát si za svým

„Myslíte si, že je v pořádku nechávat paní Věru samotnou celé dny? Slyšela jsem ji včera plakat!“ ozvalo se za mými zády, když jsem v podvečer zamykala dveře bytu. Stála tam paní Novotná, naše sousedka z druhého patra, s rukama v bok a pohledem, který by dokázal roztavit i led na Sněžce. Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi vířily myšlenky: Co jsem udělala špatně? Opravdu jsem tak špatná vnučka?

„Paní Novotná, já… já se o babičku starám, jak nejlíp dovedu. Každý den jí vařím, nakupuju, uklízím…“ začala jsem se bránit, ale ona mě nenechala domluvit.

„To nestačí! Slyším ji volat vaše jméno. Sama jste mladá, chodíte do práce, ale ona potřebuje společnost. Nejen jídlo a čisté prádlo!“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Věděla jsem, že má v něčem pravdu. Babička byla poslední dobou smutnější, často vzpomínala na dědu a na staré časy. Ale já jsem byla jediná, kdo jí zbyl. Máma zemřela před pěti lety a táta odešel ještě dřív. Každý den jsem se snažila zvládnout práci v knihovně, domácnost i péči o babičku. Někdy jsem měla pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků.

Ten večer jsem seděla u stolu a sledovala babičku, jak si tiše skládá kapesníky do komínků. „Babi, je ti něco? Slyšela jsem tě včera plakat,“ zeptala jsem se opatrně.

Babička se pousmála, ale v očích jí zůstaly stíny. „To nic, Aničko. Jen jsem si vzpomněla na dědu. A taky… někdy mám strach, že už tě moc zatěžuju.“

Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. „Nikdy mě nezatěžuješ. Jsi moje rodina.“

Ale pravda byla složitější. Byly dny, kdy jsem měla chuť utéct. Kdy mě tíha odpovědnosti dusila a já záviděla spolužačkám z gymplu, které mohly jet na víkend pryč nebo si jen tak zajít na kafe. Místo toho jsem počítala každou korunu a doufala, že babička nebude potřebovat drahé léky.

Další den mě paní Novotná zastavila na chodbě znovu. „Mluvila jsem s ostatními sousedy. Myslíme si, že byste měla požádat o pomoc sociální službu.“

Zrudla jsem studem i vztekem. „To je naše věc! Vy nevíte, jak to u nás chodí!“ vyhrkla jsem.

„Ale slyšíme ji plakat! A vy taky někdy křičíte…“

To mě zasáhlo nejvíc. Ano, někdy mi ujely nervy. Když babička potřetí za večer rozlila čaj nebo zapomněla vypnout sporák. Když jsem byla unavená a ona chtěla povídat o tom samém dokola.

Ten večer jsem seděla na balkoně a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych opravdu neměla požádat o pomoc. Ale co by tomu řekli ostatní? Vždyť v Česku je pořád zvykem postarat se o své blízké doma. Vždycky mě učili: rodina je základ všeho.

Další den přišla paní Novotná s dalším návrhem: „Znám jednu paní z pečovatelské služby. Mohla by k vám chodit aspoň dvakrát týdně.“

Babička to slyšela a zatvářila se vyděšeně: „Já nechci cizí lidi doma! Jenom ty mi stačíš.“

Byla jsem v pasti mezi sousedčinou starostlivostí a babiččiným strachem ze změny. Večer jsme spolu seděly u televize a já jí hladila ruku.

„Babi, co kdyby nám někdo pomáhal? Nemusela bych tolik spěchat z práce a mohla bych být s tebou víc v klidu.“

Chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Jestli to pomůže tobě… Ale slib mi, že mě nikdy nedáš do domova.“

Slibovala jsem jí to se slzami v očích.

Následující týdny byly plné rozpaků i úlevy. Paní Jitka z pečovatelské služby byla milá a trpělivá. Babička si na ni zvykla rychleji, než jsem čekala. Já měla konečně čas zajít si občas s kamarádkou na kávu nebo si jen tak číst knížku.

Ale sousedské pohledy byly pořád všudypřítomné. Někteří mě litovali, jiní soudili. Jednou večer jsem slyšela paní Novotnou říkat jiné sousedce: „Aspoň už není ta stará paní pořád sama.“

V tu chvíli jsem pochopila, že někdy je potřeba přijmout pomoc – nejen kvůli sobě, ale i kvůli těm, které milujeme.

Dnes už vím, že není ostuda říct si o pomoc. Ale stále mě trápí otázka: Proč je v naší společnosti tak těžké přiznat, že všechno sami nezvládáme? A kolik dalších rodin kolem nás bojuje potichu za zavřenými dveřmi?