„Dobrý den, dcero, kdysi jsem tě podporoval, tak mě musíš pustit dovnitř“: Příběh o dědictví, zradě a rodinných poutech

„Noro! Otevři! Vždyť jsem ti byl otcem, když tvůj vlastní utekl!“ ozývá se naléhavý hlas za dveřmi. Ruce se mi třesou, když stojím v předsíni svého panelákového bytu na pražském Proseku. Je mi pětačtyřicet a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset bránit svůj domov před někým, kdo kdysi patřil do mé rodiny.

Milan, můj nevlastní otec, stojí za dveřmi s igelitkou v ruce. V očích má zoufalství a něco, co jsem u něj nikdy neviděla – slabost. „Noro, prosím tě… nemám kam jít. Tvoje máma by to takhle nechtěla.“

Zavírám oči a v hlavě mi běží vzpomínky: jak mě Milan poprvé přivedl do školy, jak mi koupil první kolo, ale taky jak křičel na mámu, když přišla pozdě z práce. Jak se po její smrti odstěhoval k jiné ženě a na mě zapomněl. Teď je zpátky. A chce po mně střechu nad hlavou.

„Milane, já… nemůžu tě pustit. Tohle je můj byt. Maminka mi ho odkázala. Ty jsi přece odešel,“ říkám tiše, ale pevně.

Jeho tvář se stáhne do křeče. „Takže všechno, co jsem pro tebe udělal, nic neznamená? Když jsi byla malá a nemocná, kdo s tebou seděl v nemocnici? Kdo tě učil jezdit na kole? To už si nepamatuješ?“

Cítím vinu i vztek. „Pamatuju si to. Ale taky si pamatuju, jak jsi odešel. Jak jsi mě nechal samotnou s mámou, když byla nemocná.“

Milan se otočí a odchází po schodech dolů. Dveře zabouchnu a opřu se o ně. Srdce mi buší až v krku.

O týden později mi přijde doporučený dopis – předvolání k soudu. Milan mě žaluje o podíl na dědictví po mamince. Prý má nárok na polovinu bytu, protože s mámou žili ve společné domácnosti víc než deset let.

Sedím u kuchyňského stolu a dívám se na fotku maminky. „Proč jsi mi tohle neřekla? Proč jsi to nesepsala jasněji?“ šeptám do ticha.

Volám své nejlepší kamarádce Lence. „Lenko, on mě fakt žaluje! Chce půlku bytu! Já… já nevím, co mám dělat.“

Lenka je rázná: „Nenech si to líbit! On tě opustil! To není fér.“

Ale co je fér? Milan byl součástí mého života. Byl to on, kdo mi četl pohádky před spaním. Ale taky ten, kdo mě nechal samotnou v nejhorších chvílích.

Soudní jednání je vyčerpávající. Milan sedí naproti mně v obnošeném saku a dívá se do země. Jeho advokátka argumentuje: „Můj klient žil s paní Hanou Novotnou ve společné domácnosti více než deset let. Podle zákona má nárok na polovinu majetku nabytého během manželství.“

Můj právník kontruje: „Pan Milan Novotný opustil společnou domácnost před více než pěti lety a od té doby se o paní Novotnou ani její dceru nestaral.“

Soudkyně se mě ptá: „Paní Novotná, jaký byl váš vztah s panem Milanem po smrti vaší matky?“

Polknu slzy: „Žádný. Odešel k jiné ženě. Nevolal mi, nezajímal se.“

Po jednání mě Milan zastaví na chodbě: „Noro… já už fakt nemám nikoho. Ta ženská mě vyhodila. Nemám kde spát.“

Dívám se na něj a cítím směs lítosti a hněvu. „A proč bych měla být já ta, kdo tě zachrání? Kde jsi byl ty, když jsem tě potřebovala?“

Milan sklopí hlavu: „Byl jsem hlupák. Ale pořád jsem tvůj táta… alespoň trochu.“

Doma brečím do polštáře. Přemýšlím o tom, co je rodina. Je to krev? Společné vzpomínky? Nebo odpovědnost?

Soud nakonec rozhodne v můj prospěch – Milan nemá nárok na byt, protože ho maminka výslovně odkázala mně a on už s ní v době smrti nežil.

Ale vítězství chutná hořce. Milan skončí v azylovém domě a já mám pocit viny.

Jednoho dne mi přijde sms: „Promiň mi to všechno. Měl jsem být lepší táta.“

Sedím u okna a dívám se na šedé pražské nebe. Přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem mu pomoct? Nebo je správné chránit sama sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit minulost jen proto, že někdo nemá kam jít?