Když rodina soudí: Oblečení, které rozdělilo naše srdce

„Lucie, to si děláš srandu? Takhle se chceš ukázat před celou rodinou?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem vešla na zahradu. Bylo dusné červnové odpoledne, gril už voněl a děti pobíhaly kolem trampolíny. Máma stála u stolu s mísou bramborového salátu a její pohled mě propaloval skrz naskrz. Vedle ní stála moje starší sestra Petra, ruce založené na prsou, oči přimhouřené.

„Co je s tím tričkem?“ snažila jsem se zachovat klid, i když jsem cítila, jak mi hoří tváře. Měla jsem na sobě krátké černé šortky a bílé tílko s krajkou. Nic, co bych neviděla na holkách v centru Prahy každý den. Ale tady, v našem malém městě kousek od Plzně, to očividně bylo moc.

„Lucie, vždyť je tady i Petr,“ sykla Petra a kývla hlavou směrem ke svému manželovi, který právě obracel klobásy na grilu. „Nemůžeš se oblíkat jako… no, jako nějaká holka z diskotéky.“

Máma přikývla. „Myslíme to s tebou dobře. Nechceme, aby si o tobě lidi něco mysleli.“

V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a odejít. Ale místo toho jsem stála jako přikovaná a snažila se nebrečet. „A co když mi to je jedno? Co když chci být prostě sama sebou?“

Petra protočila oči. „Tohle není o tobě. Je to o rodině. O tom, jak nás lidi vidí.“

„A co Petr?“ vyhrkla jsem. „To on má problém s tím, co mám na sobě?“

Petr zvedl hlavu od grilu a zamrkal. „Já… já si ničeho nevšiml,“ zamumlal a rychle se vrátil ke klobásám.

Máma mě vzala za ruku a stáhla mě stranou. „Lucinko, prosím tě, převlékni se. Máme tady i babičku a dědu. Nechci, aby si mysleli, že jsme tě špatně vychovaly.“

Cítila jsem, jak se mi v očích hromadí slzy. „Mami, já už nejsem malá holka. Je mi jednadvacet. Proč mi pořád říkáte, co mám dělat?“

„Protože jsme tvoje rodina,“ odpověděla tiše máma. „A rodina drží při sobě.“

Jenže v tu chvíli jsem měla pocit, že drží při sobě všichni – jen ne já.

Zalezla jsem do svého starého pokoje v podkroví a sedla si na postel. Slyšela jsem smích a cinkání skleniček zvenku, ale mně bylo do breku. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem byla ta mladší sestra – ta, která nikdy nebyla dost dobrá. Petra byla vždycky vzorná: maturita s vyznamenáním, svatba v kostele, dvě děti a manželství s Petrem, který jezdí služebním passatem. Já? Dvě školy vystřídány kvůli šikaně, brigáda v kavárně a teď ještě tohle.

Za chvíli někdo zaklepal na dveře. „Lucko? Můžu dál?“ ozvala se Petra.

Neodpověděla jsem, ale ona stejně vešla. Sedla si ke mně na postel a chvíli bylo ticho.

„Víš… já ti to možná závidím,“ řekla najednou tiše. „Že si můžeš obléct, co chceš. Že tě tolik netrápí, co si lidi myslí.“

Podívala jsem se na ni překvapeně. „To nemyslíš vážně.“

Pokrčila rameny. „Já bych si nikdy nedovolila přijít na rodinnou oslavu v kraťasech. Máma by mě zabila. Ale ty… ty jsi vždycky byla jiná.“

„A to je špatně?“ zeptala jsem se.

Petra zavrtěla hlavou. „Nejspíš ne. Ale máma má strach. A já taky. Že tě lidi odsoudí. Že ti někdo ublíží.“

„Ale vždyť mi ubližujete vy,“ zašeptala jsem.

Petra sklopila oči. „Promiň.“

Seděly jsme tam dlouho mlčky. Venku začalo pršet a hosté se přesunuli pod pergolu.

Když jsme nakonec vyšly ven, máma mi podala talíř s grilovaným hermelínem a pohladila mě po vlasech. „Jsi naše Lucka,“ řekla jenom.

Celý večer už nikdo neřešil moje oblečení. Ale něco mezi námi zůstalo viset ve vzduchu – něco nevyřčeného, co bolí víc než slova.

Dneska už vím, že největší boj není s cizími lidmi, ale s těmi nejbližšími. Proč je tak těžké přijmout někoho takového, jaký opravdu je? A proč právě rodina dokáže nejvíc zranit?