Mezi dvěma ohni: Příběh o tchýni, která mě nikdy nepřijala

„Já s tebou mluvit nebudu, Ivano. Nikdy.“ Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem stála v kuchyni u dřezu a snažila se potlačit slzy. Bylo to poprvé, co mi to řekla takhle naplno, bez obalu. A přestože jsem to čekala – její pohledy, mlčení, chladné gesto ruky – stejně mě to zasáhlo jako rána pěstí do břicha.

Petr seděl v obýváku a slyšel to. Věděl, že jeho máma mě nemá ráda, ale nikdy se k tomu nevyjadřoval. „Mami, prosím tě…“ začal tiše, ale ona ho přerušila: „Nech toho, Petře. Já jsem ti říkala, že tahle holka do naší rodiny nepatří.“

Byla jsem zvyklá na ledacos. Vyrůstala jsem v paneláku na Jižním Městě, kde jsme s mámou žily samy. Táta odešel, když mi bylo osm. Máma byla tvrdá ženská, naučila mě postarat se o sebe. Ale nikdy mě nenaučila, jak zvládat lidi, kteří vás odmítají jen proto, že jste jiní.

Petr byl můj opak – klidný, vyrovnaný, z rodiny, kde se na Vánoce peklo dvacet druhů cukroví a v neděli se chodilo na procházky do Stromovky. Jeho máma, paní Novotná, byla učitelka na základce. Přísná, zásadová, všechno muselo být podle ní. Když jsme spolu začali chodit, byla jsem pro ni „ta holka z paneláku“. Nikdy mi neřekla jménem.

Svatba byla první zkouška. „Tohle není svatba, to je fraška,“ slyšela jsem ji šeptat své sestře během obřadu. Petr mě držel za ruku tak pevně, až mě bolela. Po svatbě jsme bydleli v malém bytě na Vinohradech. Petr pracoval jako IT specialista, já dělala v knihovně. Byli jsme šťastní – dokud jsme nezačali jezdit na návštěvy k jeho rodičům.

Každá návštěva byla stejná. Paní Novotná mě ignorovala. Mluvila jen s Petrem nebo s jeho sestrou Lenkou. Když jsem jí nabídla pomoc v kuchyni, odmítla mě: „Děkuju, Ivano, radši si sedni.“ Nikdy mi neřekla „děkuju“ ani „prosím“. Když jsem jí přinesla kytku k narozeninám, nechala ji zvadnout ve váze.

Jednou jsem to nevydržela a řekla Petrovi: „Proč mě tvoje máma tak nenávidí?“

Petr pokrčil rameny: „Ona je prostě taková. Musíš ji pochopit.“

Ale já ji pochopit nedokázala. Snažila jsem se být milá, nosila jsem jí domácí koláče, nabízela jí pomoc s úklidem. Nic nepomáhalo. Jednou jsem zaslechla její rozhovor s Lenkou: „Ta Ivana? Ta nikdy nebude patřit do naší rodiny.“

Začala jsem se vyhýbat návštěvám. Petr byl smutný, ale chápal mě. Jenže pak přišla zpráva – pan Novotný měl infarkt. Petr chtěl být s rodinou a já věděla, že musím jet s ním.

V nemocnici panovala tíživá atmosféra. Paní Novotná seděla u manželovy postele a držela ho za ruku. Když jsme přišli, podívala se na mě s nenávistí v očích: „Co tady děláš?“

Petr se postavil mezi nás: „Mami, Ivana je moje žena.“

„To je tvoje volba,“ odsekla.

Cestou domů jsme mlčeli. Petr mi stiskl ruku: „Promiň.“

Doma jsem brečela do polštáře. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastní rodině. Začala jsem pochybovat o sobě i o našem manželství.

Jednoho dne mi Petr řekl: „Měli bychom si promluvit.“ Sedli jsme si ke stolu a on začal: „Já tě miluju, Ivano. Ale nemůžu stát mezi tebou a mámou celý život.“

„A co mám dělat?“ ptala jsem se zoufale.

„Nevím,“ řekl tiše.

Začala jsem hledat rady na internetu. Našla jsem diskusní fórum pro snachy a tchýně. Četla jsem příběhy žen jako já – některé to vzdaly, jiné bojovaly dál. Někdo radil ignorovat, jiný radil otevřený rozhovor.

Rozhodla jsem se napsat paní Novotné dopis. Otevřený a upřímný:

„Vážená paní Novotná,
vím, že pro Vás nejsem ideální snacha. Ale miluji Vašeho syna a chci být součástí této rodiny. Prosím Vás o šanci.“

Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Musíte myslet i na sebe. Nemůžete se zavděčit všem.“

Po několika měsících jsme s Petrem čekali dítě. Petr byl šťastný – ale já měla strach z reakce jeho matky.

Když jsme jí to oznámili, jen pokrčila rameny: „To dítě nebude moje vnouče.“

To už bylo moc i na Petra. „Mami, pokud nebudeš respektovat moji ženu a naše dítě, nebudeme sem už chodit.“

Poprvé jsem viděla paní Novotnou nejistou.

Narodil se nám syn Matěj. Paní Novotná nám poslala jen SMS: „Ať je zdravý.“

Rok jsme ji neviděli.

Pak jednou zazvonil zvonek. Stála tam paní Novotná s malým balíčkem pro Matěje.

„Můžu ho vidět?“ zeptala se tiše.

Podala jsem jí dítě do náruče a poprvé v životě jsem viděla v jejích očích slzy.

Nevím, jestli se někdy staneme opravdovou rodinou. Ale aspoň jsme udělali první krok.

Někdy si říkám – kolik bolesti by se dalo ušetřit, kdybychom si dokázali říct pravdu dřív? Myslíte si, že má smysl bojovat o vztahy v rodině za každou cenu?