Matčino srdce na rozcestí: Když musíte pustit vlastní dcery

„Mami, to nemůžeš myslet vážně!“ křičela na mě Lucie, zatímco Tereza stála v koutě a mlčky plakala. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Stála jsem uprostřed našeho malého bytu na sídlišti v Brně a snažila se najít slova, která by zmírnila bolest, kterou jsem jim právě způsobila. Ale žádná taková slova neexistovala.

Nikdy jsem nebyla dokonalá matka. Po smrti mého manžela před pěti lety jsem se snažila udržet naši rodinu pohromadě, ale život byl tvrdý. Pracovala jsem jako zdravotní sestra na směny, abych nás uživila. Dcery mi postupně dospívaly před očima – Lucie byla vždycky ta divočejší, Tereza spíš uzavřená a citlivá. V posledních měsících se ale všechno změnilo.

Začalo to nenápadně. Lucie začala chodit domů pozdě, často opilá nebo podivně rozesmátá. Tereza se jí snažila držet stranou, ale nakonec ji Lucie zatáhla do svého světa večírků a neznámých kamarádů. Jednou jsem našla v jejich pokoji prázdné lahve od vodky a sáček s bílým práškem. Když jsem se jich na to zeptala, Lucie mi vmetla do tváře: „Aspoň si užíváme života, mami! Ty jsi nikdy nic nezažila!“

Snažila jsem se jim domluvit, prosila jsem je, aby se změnily. Vyhrožovala jsem, že pokud to nepřestanou dělat, budu muset zakročit. Ale místo toho se všechno jen zhoršovalo. Jednou v noci mi volali z policie – Lucii chytili při krádeži v supermarketu. Tereza byla s ní. Když jsem je šla vyzvednout na služebnu, díval se na mě policista s lítostí v očích: „Paní Novotná, musíte s tím něco udělat.“

Doma jsme měli dlouhou hádku. „Proč nám pořád něco zakazuješ? Všichni naši kamarádi to dělají!“ křičela Lucie. „Já už to nevydržím,“ šeptala Tereza a slzy jí stékaly po tváři. Cítila jsem se bezmocná. Každý den jsem chodila do práce s obavou, co najdu doma. Jednou jsem přišla a zjistila, že mi chybí peníze z peněženky. Dcery mi tvrdily, že o ničem neví.

Začala jsem mít strach o jejich životy i o sebe samu. Když jsem jednou našla Terezu v bezvědomí na podlaze koupelny po předávkování léky, pochopila jsem, že už nemůžu dál jen přihlížet. Volala jsem záchranku a pak jsme spolu strávily noc na pohotovosti. Tereza mi ráno řekla: „Mami, já už nechci žít.“

To byl okamžik, kdy se ve mně něco zlomilo. Vyhledala jsem pomoc psychologa a začala chodit na podpůrné skupiny pro rodiče závislých dětí. Tam mi jedna paní řekla: „Někdy je největší láska pustit dítě ke dnu, aby mohlo samo chtít vylézt zpátky.“ Dlouho jsem o tom přemýšlela.

Nakonec jsem si sedla s dcerami ke stolu a řekla jim: „Holky, miluju vás víc než cokoliv na světě. Ale pokud budete pokračovat v tomhle životě, nemůžete dál bydlet doma. Potřebujete pomoc – a dokud ji nebudete chtít samy, nemůžu vás chránit před vámi samotnými.“

Lucie vybuchla vztekem: „Tak nás vyhazuješ? Jsi horší než táta!“ Tereza jen tiše vzlykala. Bylo to nejhorší rozhodnutí mého života – dát jim ultimátum: buď léčba a pravidla doma, nebo odejít.

Vybraly si odchod. Sbalily si věci do starých batohů a odešly k Lucčiným kamarádům. Dny po jejich odchodu byly jako zlý sen – ticho v bytě mě dusilo, každé ráno jsem čekala telefonát z nemocnice nebo policie. Psala jsem jim zprávy: „Miluju vás, prosím vraťte se domů.“ Odpověď nepřišla.

Moje máma mi říkala: „Aleno, udělala jsi správně.“ Ale já si tím nebyla jistá. Každý večer sedím u okna a čekám, jestli se neobjeví jejich siluety ve světle lampy před domem.

Jednou mi zavolali z nemocnice – Tereza tam byla po dalším pokusu o sebevraždu. Tentokrát přijala nabídku léčby a šla do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Lucie o sobě nedává vědět vůbec.

Někdy mám pocit, že mě všichni soudí – sousedky šeptají na chodbě, kolegyně v práci se mě ptají: „Jak to zvládáš?“ Já nevím. Každý den je boj s výčitkami svědomí i s nadějí.

Dnes večer zase sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Bylo správné pustit své děti ke dnu? Nebo existuje jiný způsob? Co byste udělali vy na mém místě?