Mezi dvěma syny: Ambice, které pálí

„Proč to zase nejde? Tomáši, vždyť to není tak těžké!“ křičela jsem, když se mu už potřetí za sebou nepovedlo spočítat jednoduchý příklad. Seděli jsme u kuchyňského stolu, kde se na nás z poličky dívaly diplomy jeho mladšího bratra Jakuba. Tomáš měl sklopenou hlavu, ruce sevřené v pěst a v očích slzy. „Promiň, mami, já se snažím…“ zašeptal. V tu chvíli jsem cítila vztek i lítost zároveň. Proč nemůže být jako Jakub? Proč je všechno pro něj tak těžké?

Od malička byli moji synové jako den a noc. Tomáš byl tiché, uzavřené dítě, které si hrálo samo a ve škole se trápilo. Jakub byl přesný opak – extrovert, premiant, oblíbenec učitelů i spolužáků. Když přišel domů s jedničkou, Tomáš se stáhl do svého pokoje a já… já jsem Jakuba chválila a Tomáše napomínala. „Podívej se na bráchu! Kdybys víc zabral, taky bys mohl být úspěšný.“

Manžel Petr mi často říkal: „Nech ho být, každý je jiný.“ Ale já jsem měla pocit, že Tomáš potřebuje jen víc popostrčit. Věřila jsem, že když na něj budu tlačit, jednou se zlomí a začne zářit stejně jako Jakub. Jenže místo toho se mezi nimi začala stavět zeď.

Jednoho dne přišel Tomáš domů s modřinou pod okem. „Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně. „Nic,“ zamumlal a zavřel se v pokoji. Později mi Jakub řekl: „Ve škole si z něj dělají srandu, že je nemehlo.“ V tu chvíli mě bodlo u srdce. Moje snaha udělat z něj někoho jiného ho jen víc izolovala.

Přesto jsem nepolevila. Přihlásila jsem Tomáše na doučování, na kroužky, dokonce i na fotbal – i když sport nenáviděl. Každý neúspěch jsem brala jako osobní prohru. „Musíš to zvládnout! Podívej na Jakuba, ten taky neměl všechno zadarmo!“ Jenže Tomáš se uzavíral čím dál víc.

Jednoho večera jsme seděli u večeře a Jakub vyprávěl o svém vítězství v matematické olympiádě. Všichni jsme mu tleskali – kromě Tomáše, který jen mlčky koukal do talíře. „Tomáši, proč nejsi rád za bráchu?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla. „Protože nikdy nebudu jako on,“ vyhrkl a utekl od stolu.

Tehdy mi Petr řekl: „Ztrácíš ho. Tohle není soutěž.“ Ale já jsem byla přesvědčená, že dělám správnou věc.

Pak přišel zlom. Jednoho dne jsem našla Tomáše sedět na parapetu v jeho pokoji, díval se ven a v ruce držel dopis. „Co to je?“ zeptala jsem se opatrně. „Nic… jenom dopis pro tebe,“ odpověděl tiše a podal mi ho. Stálo v něm: „Mami, promiň, že nejsem takový, jakého bys chtěla mít. Snažil jsem se být lepší, ale už nemůžu.“

V tu chvíli mi došlo, co jsem udělala. Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu neříkala nic o Jakubovi ani o známkách. Jen jsem ho držela a brečela s ním.

Od té doby jsem se snažila změnit svůj přístup. Přestala jsem srovnávat své syny a začala hledat to dobré v Tomášovi – jeho citlivost, smysl pro spravedlnost, lásku ke zvířatům. Bylo těžké přiznat si chybu před celou rodinou i před sebou samotnou.

Dnes je Tomáš dospělý muž. Nepracuje v prestižní firmě jako Jakub, ale je spokojený v útulku pro zvířata a má kolem sebe pár věrných přátel. S Jakubem mají vztah lepší než kdy dřív – možná právě proto, že už mezi nimi nestojím jako rozhodčí.

Občas si ale kladu otázku: Kolik bolesti bych mohla svým dětem ušetřit, kdybych je přijala takové, jací jsou? A kolik rodičů kolem mě dělá stejnou chybu? Co je vlastně úspěch – a pro koho žijeme své sny?