Rozhovor, který změnil všechno: Jak můj syn rozvířil vody českého školství

„Mami, proč se musím ptát, když už všechno vím?“ Matěj se na mě podíval těma svýma velkýma očima, zatímco jsme seděli v čekárně před ředitelnou. V ruce svíral svůj oblíbený modrý batůžek s obrázkem Krtečka a já se snažila potlačit nervozitu. Vedle mě seděl můj muž Petr, který si nervózně pohrával s mobilem. Věděla jsem, že mu na tom záleží stejně jako mně – možná ještě víc. Přijímačky na základní školu U Studánky byly pro nás oba symbolem lepší budoucnosti.

„Protože tak to prostě chodí, Matěji,“ zašeptala jsem a snažila se usmát. „Musíš ukázat, že jsi šikovný.“

Dveře se otevřely a z nich vykoukla paní ředitelka Dvořáková. „Novotní? Pojďte dál.“

Vstoupili jsme do světlé kanceláře plné knih a diplomů na stěnách. Paní ředitelka byla známá svou přísností i tím, že si vybírá jen ty nejlepší děti. Posadila se za stůl a pokynula Matějovi, aby si sedl naproti.

„Tak Matěji,“ začala s úsměvem, „řekni mi, proč bys chtěl chodit právě k nám do školy?“

Matěj se zamyslel. „Protože tady máte hezký stromy na zahradě a slyšel jsem, že pan učitel Novák umí dělat chemické pokusy.“

Petr se na mě podíval s úlevou – zatím to šlo dobře. Ale pak přišla otázka, která všechno změnila.

„A co bys chtěl jednou dělat, až vyrosteš?“

Matěj chvíli mlčel. Pak se zhluboka nadechl a řekl: „Já bych chtěl být někdo, kdo opravuje věci, když jsou rozbité. Ale ne jen hračky nebo auta. Chtěl bych opravovat lidi, když jsou smutní nebo když se hádají.“

Paní ředitelka zvedla obočí. „To je moc hezké. A jak bys to dělal?“

Matěj pokrčil rameny. „Možná bych jim dal čokoládu. Nebo bych je naučil, jak si říct promiň.“

V tu chvíli se v místnosti rozhostilo ticho. Petr polkl a já cítila, jak mi zvlhly oči. Paní ředitelka chvíli hleděla na Matěje a pak se otočila k nám.

„To je velmi neobvyklá odpověď,“ řekla pomalu. „Většina dětí chce být kosmonautem nebo doktorem.“

Matěj se zamračil. „Ale když je někdo smutný, doktor mu nepomůže. To musí někdo jiný.“

Po pohovoru jsme šli domů mlčky. Petr byl napjatý, já rozhozená. Doma jsme narazili na babičku Alenu, která hned spustila: „Tak co? Přijali ho?“

„Nevíme,“ odpověděla jsem tiše.

Petr si nalil panáka slivovice. „Měl říct, že chce být inženýr nebo právník,“ zamumlal.

„Ale vždyť to bylo krásné,“ namítla jsem.

„Krásné? Kláro, v tomhle světě musíš být tvrdý! Ne nějaký opravář duší!“

Babička přikývla: „Za nás by ho za takovou odpověď poslali do zvláštní školy.“

Celý večer jsme se hádali. Petr trval na tom, že Matěj musí být ambicióznější. Já jsem byla pyšná na jeho citlivost. Babička vzpomínala na staré časy a říkala, že dneska už děti nemají žádné pořádné vzory.

Dny ubíhaly v napětí. Sousedi se ptali, jestli už víme výsledek. Kamarádky mi psaly zprávy: „Tak co, vzali ho?“ Já jen krčila rameny a přemýšlela, jestli jsme udělali dobře, že jsme ho vedli k tomu, aby byl upřímný.

Pak přišel dopis. Otevřela jsem ho roztřesenýma rukama.

„Vážená paní Novotná,
s radostí Vám oznamujeme, že Váš syn Matěj byl přijat do první třídy naší školy…“

Rozbrečela jsem se štěstím i úlevou. Petr jen nevěřícně kroutil hlavou.

Ale tím to neskončilo. Ve škole začali Matěje brát jako zvláštního kluka – někteří učitelé ho obdivovali, jiní si ťukali na čelo. Doma jsme vedli nekonečné debaty o tom, co je v životě důležité: úspěch nebo laskavost? Ambice nebo empatie?

Jednou večer přišel Matěj domů smutný.

„Mami, proč se mi kluci smějí, že chci opravovat lidi?“

Objala jsem ho a řekla: „Protože ještě nepochopili, jak moc je to důležité.“

Ale sama jsem si nebyla jistá. Děláme to správně? Připravujeme ho na život – nebo ho chráníme před světem, který je tvrdší než jeho dětské sny?

A tak se ptám vás ostatních rodičů: Co je pro vás důležitější – aby vaše dítě bylo úspěšné podle měřítek společnosti, nebo aby zůstalo samo sebou? Dá se v dnešní době vůbec skloubit citlivost s úspěchem? Co byste poradili mně i Matějovi?