Loučení s druhou mámou: Poslední děkuji paní Novotné

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkla jsem mezi dveřmi jejího bytu, když jsem poprvé spatřila paní Novotnou bledou a slabou, s šátkem na hlavě místo hustých vlasů, které jsem tolikrát obdivovala. Její pohled byl klidný, smířený, ale v očích jí plavala bolest. „Nechtěla jsem tě zatěžovat, Aničko. Máš svůj život.“

Ten den se mi svět zhroutil podruhé. Poprvé to bylo před osmi lety, když mi volali z nemocnice v Plzni, že maminka už nikdy neotevře oči. Tehdy jsem byla ztracená dvacetiletá holka, která si myslela, že Praha je jen velké město plné možností a že všechno zvládne sama. Jenže pak přišla samota, prázdný byt a nekonečné večery s tichým pláčem do polštáře.

Paní Novotnou jsem poznala náhodou – byla to sousedka z vedlejšího bytu, která mi jednou přinesla koláč a zeptala se, jestli nechci přijít na kafe. Byla vdova, děti měla v zahraničí a její byt voněl po levanduli a čerstvě upečeném chlebu. Postupně se stala mou druhou mámou. Učila mě vařit svíčkovou podle rodinného receptu, radila mi s první prací v kanceláři na Pankráci a držela mě za ruku, když jsem se poprvé zamilovala a zase zklamala.

„Víš, Aničko,“ říkávala mi často, „rodina není jen krev. Rodina je někdo, kdo tě podrží, když padáš.“

A teď tu ležela v nemocniční posteli a já nevěděla, co říct. Všechno bylo najednou tak rychlé – diagnóza rakoviny slinivky, pár měsíců naděje a pak už jen čekání. Chodila jsem za ní každý den po práci, nosila jí knížky a povídala jí o svých malých radostech i starostech. Ona poslouchala, usmívala se a občas mě pohladila po vlasech jako kdysi máma.

Jednoho večera jsem přišla později než obvykle. V práci byl průšvih – šéfová na mě křičela kvůli chybě ve smlouvě a já měla pocit, že všechno ztrácím pod rukama. Sedla jsem si k její posteli a rozbrečela se. „Já už nemůžu,“ vzlykala jsem. „Všechno je špatně.“

Paní Novotná mě vzala za ruku a tiše řekla: „Aničko, život není fér. Ale ty jsi silnější, než si myslíš. A nikdy nejsi sama.“

Když zemřela, zůstalo po ní ticho. Byt vedle mého byl najednou prázdný a já měla pocit, že se vracím zpátky do těch prvních dní po mámině smrti. Jenže tentokrát jsem nebyla úplně sama – měla jsem v sobě její slova, její laskavost i všechny ty malé rituály, které jsme spolu sdílely.

Pohřeb byl malý. Její děti přiletěly z Německa a Anglie, ale byli to pro mě cizí lidé. Stála jsem u rakve a v hlavě mi běžely všechny ty chvíle – jak jsme spolu pekly vánočku, jak mě učila plést šálu nebo jak jsme seděly na balkoně a pozorovaly západ slunce nad Žižkovem.

Po obřadu za mnou přišla její dcera Jana. „Maminka o vás často mluvila,“ řekla tiše. „Říkala, že jste jí byla jako vlastní.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Cítila jsem vděčnost i smutek zároveň. Věděla jsem, že bez paní Novotné bych dnes nebyla tím člověkem, kterým jsem.

Doma jsem si sedla do kuchyně a rozbalila krabici s věcmi, které mi její děti nechaly – starý receptář s poznámkami na okrajích, hrnek s modrými kvítky a dopis adresovaný mně.

„Milá Aničko,“ stálo v něm roztřeseným písmem. „Děkuji ti za všechny chvíle, které jsme spolu prožily. Byla jsi mi světlem ve dnech samoty. Neboj se žít naplno – a nezapomeň péct tu svíčkovou podle našeho receptu.“

Seděla jsem tam dlouho do noci a přemýšlela o tom, co znamená rodina. Kolik lidí kolem nás je ochotných podat nám ruku bez nároku na vděk? A kolikrát si toho všimneme až ve chvíli, kdy už je pozdě?

Možná bychom měli častěji děkovat těm, kteří nás drží nad vodou – i když nejsou naši pokrevní příbuzní. Protože někdy právě oni jsou tím největším darem.

Zůstávám tu s otázkou: Kolik z nás má odvahu přijmout někoho cizího za svou rodinu? A dokážeme si toho vážit dřív, než bude pozdě?