Návštěva u babičky a dědy: Když rodinná pomoc bolí víc než pomáhá

„Mami, pojďme dneska za babičkou a dědou,“ prosil Matýsek, když jsem mu zapínala bundu. Jeho oči zářily nadšením, ale v mém žaludku se rozléval ledový pocit. „Půjdeme do parku, Matýsku. Nevíme, jestli jsou doma. Děda možná pracuje,“ odpověděla jsem a snažila se znít klidně. Ale v hlavě mi běžela slova z posledního telefonátu s mámou: „Jano, nemůžeš nám pořád jen tak vozit dítě, nejsme hlídací služba.“

Matýsek se na mě podíval smutně, ale nic neřekl. Věděl, že když řeknu ne, nemá cenu se hádat. Vzala jsem ho za ruku a vyšli jsme ven. Cestou do parku jsem přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Když jsem byla malá, máma i táta byli vždycky ti první, kdo mi pomohli. Ale od té doby, co jsem se rozvedla s Petrem a zůstala s Matýskem sama, jako by se všechno změnilo.

Seděli jsme na lavičce a Matýsek pozoroval holuby. „Mami, proč už nechceme k babičce?“ zeptal se tiše. Zhluboka jsem se nadechla. „To není tak, že bychom nechtěli. Jen teď to není jednoduché.“

Vzpomněla jsem si na poslední návštěvu. Máma mě přivítala s úsměvem, ale sotva jsem odešla do kuchyně, slyšela jsem ji šeptat tátovi: „Zase nám ho sem strčila. Jako bychom neměli svých starostí dost.“ Táta jen pokrčil rameny a dál sledoval zprávy. Když jsem přišla zpátky do obýváku, oba se tvářili, jako by se nic nestalo.

Ten den jsem si poprvé uvědomila, že jejich pomoc není samozřejmost. Že každé hlídání je pro ně oběť. A já? Já jsem byla ta nevděčná dcera, která jim bere čas i klid.

„Mami, pojďme za babičkou aspoň na chvilku,“ žadonil Matýsek i dneska odpoledne. Nakonec jsem podlehla. Cestou k rodičům jsem v hlavě skládala omluvy a sliby, že tentokrát opravdu jen na chvíli.

Zazvonili jsme. Máma otevřela dveře a překvapeně zamrkala. „Ahoj… vy jste přišli?“

„Matýsek tě chtěl vidět,“ řekla jsem opatrně.

„No… pojďte dál,“ ustoupila stranou. V kuchyni voněla káva a na stole ležely noviny.

Matýsek běžel k dědovi a objal ho kolem pasu. Táta mu pohladil vlasy a usmál se: „Ahoj, šikulo.“

Seděla jsem u stolu a snažila se zapojit do rozhovoru. Máma byla napjatá, odpovídala krátce. Po chvíli si povzdechla: „Jano, víš, že tě máme rádi. Ale my už nejsme nejmladší. Táta má potíže s kolenem a já mám dost práce doma i na zahradě.“

„Já vím,“ špitla jsem.

„Nemůžeš pořád spoléhat na to, že ti budeme hlídat Matýska. Potřebuješ si najít někoho jiného nebo… nebo to zvládnout sama.“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Sama? Sama už jsem byla dost dlouho. Práce v knihovně za pár korun, alimenty od Petra chodily nepravidelně a školka zavírala ve čtyři. Co mám dělat? Nechat Matýska samotného doma?

„Já vím, že je to těžké,“ řekla máma měkčeji. „Ale my už prostě nemůžeme.“

Matýsek mezitím stavěl z kostek věž a smál se s dědou. V tu chvíli mi bylo jasné, že on za nic nemůže. Že jeho radost z babičky a dědy je čistá a upřímná.

Cestou domů jsem Matýskovi držela ruku pevněji než obvykle. Mlčel a já taky. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč je tak těžké požádat o pomoc? Proč mám pocit viny pokaždé, když potřebuju trochu podpory?

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak jsme s tátou chodili krmit kačeny a máma nám pekla bábovku. Tehdy bylo všechno jednodušší.

Telefon zazvonil. Byla to máma.

„Jano… promiň, jestli jsem byla dneska nepříjemná,“ řekla tiše.

„To nic, mami,“ odpověděla jsem unaveně.

„Jen… někdy mám pocit, že už na to nemáme sílu. Ale Matýska máme rádi.“

„Já vím.“

Dlouho jsme mlčely.

„Kdybys potřebovala opravdu pomoct… ozvi se,“ dodala nakonec máma.

Položila jsem telefon a rozbrečela se.

Někdy mám pocit, že rodina je jako provaz – drží nás pohromadě, ale někdy nás i škrtí.

Co myslíte vy? Kde je hranice mezi pomocí a vyčerpáním? Dá se vůbec v rodině říct dost?