Byla jsem příliš tvrdá na Tomáše kvůli jeho ručně vyrobenému dárku?
„To si děláš srandu, Tomáši?!“ vyhrkla jsem, když jsem rozbalila balíček zabalený do starých novin. Všichni kolem stolu ztichli. Mamka se na mě podívala s napětím v očích, brácha se uchechtl a Tomáš, můj přítel, jen ztuhl a sklopil oči. V ruce jsem držela dřevěnou šperkovnici – křivou, s odlupujícím se lakem a pokřiveným víkem. «Tohle je ten slavný dárek, na kterém jsi prý týdny pracoval?» slyšela jsem svůj hlas, jak se mi třese vztekem i zklamáním.
Tomáš se nadechl, ale místo odpovědi jen pokrčil rameny. «Chtěl jsem ti udělat radost. Vím, že máš ráda šperky a… že ráda sbíráš věci po babičce. Tak jsem si říkal, že…»
«Že mi dáš něco, co vypadá jak z hodinářského kroužku na základce?» skočila jsem mu do řeči. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, kolik úsilí do toho dal. Jen jsem viděla tu nedokonalost, tu ostudu před rodinou. Všichni čekali, že Tomáš přijde s něčím velkým – vždyť je to ten chlap, co zvládá sám vychovávat malého Filipa, co vždycky všechno opraví a nikdy si nestěžuje.
Mamka se snažila situaci zachránit: «Ale vždyť je to hezké, že ti něco vyrobil sám…»
«Hezké? Mami, podívej se na to!» ukázala jsem jí šperkovnici. «Tohle bych si nevystavila ani na půdě!»
Tomáš vstal od stolu. «Promiň. Asi jsem měl koupit něco v obchodě.»
Jeho hlas byl tichý, ale v očích měl slzy. Filip, jeho osmiletý syn, se ke mně přitočil a zašeptal: «Táta se moc snažil. Dělal to večer, když jsem spal.»
V tu chvíli mě bodlo u srdce. Ale místo abych ustoupila, zatvrdila jsem se ještě víc. «To je jedno,» zamumlala jsem a odešla do svého pokoje.
Celý večer jsem seděla na posteli a přemítala nad tím, jak mě Tomáš mohl takhle zklamat. Vždyť já mu koupila drahou koženou peněženku s monogramem! On mi dá kus dřeva! Připadala jsem si ponížená před rodinou i sama před sebou.
Druhý den ráno byl Tomáš pryč. Filip seděl u stolu a mlčky jedl rohlík s máslem. Mamka mi řekla: «Měla bys za ním jít. Ne každý chlap by pro tebe něco vyráběl vlastníma rukama.»
Ale já byla tvrdohlavá. Celý týden jsme spolu skoro nemluvili. Tomáš mi psal zprávy – nejdřív omluvné, pak už jen krátké informace o Filipovi nebo o tom, že přijde pozdě z práce.
Jednou večer jsem šla kolem jeho bytu a viděla ho přes okno sedět u stolu s Filipem. Učili se spolu matematiku a smáli se něčemu, co nakreslil na papír. Najednou mi došlo, jak moc mi chybí jeho klidná přítomnost, jeho humor a to, jak se vždycky snaží pro ostatní udělat maximum.
Začala jsem přemýšlet o svém výbuchu. Proč mě to tak rozčílilo? Bylo to tím, že jsem čekala něco okázalého? Nebo tím, že jsem chtěla před rodinou vypadat dobře? A proč vlastně hodnotím lásku podle ceny nebo dokonalosti dárku?
Jednoho dne mi přišla zpráva od Tomáše: «Můžeme si promluvit?»
Sešli jsme se v parku pod kaštany. Tomáš měl kruhy pod očima a v ruce držel malou krabičku – tu šperkovnici.
«Chtěl jsem ti ji dát ještě jednou,» řekl tiše. «Ale chápu, že ji nechceš. Jen… chtěl jsem ti ukázat, že když něco dělám pro někoho, koho mám rád, dávám do toho všechno – i když to není dokonalé.»
Mlčela jsem dlouho. Nakonec jsem vzala šperkovnici do ruky a poprvé si všimla drobných detailů – vyřezaného srdíčka na dně, malého nápisu «Pro Lenku» schovaného pod víkem.
«Promiň,» zašeptala jsem. «Byla jsem nespravedlivá. Chtěla jsem být obdivovaná před ostatními a zapomněla jsem, co je důležité.»
Tomáš se pousmál: «Vím, že jsi někdy přísná. Ale mám tě rád takovou, jaká jsi. Jen bych si přál… abys někdy viděla věci mýma očima.»
Objali jsme se a já cítila slzy na tváři – tentokrát ne vzteku nebo zklamání, ale lítosti a pochopení.
Doma jsem šperkovnici postavila na poličku vedle babiččina hrníčku a tátovy staré knihy. Každý den mi připomíná nejen Tomášovu snahu, ale i moji vlastní pýchu.
Někdy si říkám: Proč je tak těžké přijmout nedokonalost druhých? A kolikrát jsme sami sobě největšími soudci? Co byste udělali vy na mém místě?