Mezi dvěma ohni: Když rodina rozdělí srdce

„Tohle nemyslíte vážně!“ vykřikla jsem, když jsem slyšela, jak tchán klidným hlasem oznamuje: „Dům na chalupě přepíšeme na Pavla. On tam jezdí nejčastěji.“ Seděla jsem u stolu v jejich panelákové kuchyni v Ostravě, ruce sevřené v pěst pod stolem, a dívala se na Petra. Můj muž měl sklopenou hlavu a v očích mu hořela potlačená bolest. Vždycky byl tichý, ale teď byl úplně zticha – a to ticho řvalo víc než jakýkoliv křik.

Pavel, jeho mladší bratr, se jen pousmál a pokrčil rameny. „No jo, já tam jezdím sekat trávu a opravovat plot. Je to logický.“ Tchyně přikývla: „Pavle, vždyť ty jsi nám vždycky pomáhal. Petr má svoje starosti, děti, práci…“

Cítila jsem, jak mi stoupá krev do tváří. „Ale vždyť Petr taky pomáhal! Kolikrát jsme tam byli s dětmi, malovali jsme plot, opravovali střechu…“

Tchán se na mě podíval s tím svým typickým pohledem, který říká: ‘Ty jsi tu jen snacha.’ „Jano, tohle je naše rozhodnutí. Nechceme se hádat.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale pohled na Petra mě zarazil. Seděl tam jako zlomený kluk. Věděla jsem, že pro něj ta chalupa znamená víc než jen dům – byly to vzpomínky na dětství, na prázdniny s rodiči, na chvíle, kdy ještě věřil, že rodina drží pohromadě.

Cestou domů jsme mlčeli. Děti vzadu v autě si šeptaly a já cítila, jak se mezi mnou a Petrem staví neviditelná zeď. Když jsme zaparkovali před naším panelákem v Porubě, Petr konečně promluvil: „Možná mají pravdu. Já tam fakt nejezdím tak často.“

„To není fér,“ řekla jsem tiše. „Vždyť jsi jejich syn stejně jako Pavel.“

Petr pokrčil rameny a odešel do ložnice. Slyšela jsem, jak za sebou zavírá dveře.

Celý týden byl doma napjatý klid. Petr chodil do práce, doma byl duchem nepřítomný. Děti se mě ptaly, proč je táta smutný. Nevěděla jsem, co říct.

V pátek večer přišla SMS od Pavla: ‘Chci si jet o víkendu prohlídnout chalupu s realitkou.’ Srdce mi spadlo do kalhot. Takže to není jen o tom, že by si ji nechal – on ji chce prodat!

„Petře,“ začala jsem opatrně u večeře, „Pavel chce chalupu prodat.“

Petr se na mě podíval s prázdným pohledem. „A co já s tím? Je to jejich rozhodnutí.“

„Ale vždyť je to i tvoje dětství! Tvoje vzpomínky!“

„Vzpomínky mi nikdo nevezme,“ řekl tiše a odešel na balkon kouřit.

Začala jsem cítit vztek – ne na Petra, ale na jeho rodiče. Jak mohli být tak slepí? Jak mohli rozdělit své syny tímhle způsobem? Vždyť rodina má držet pohromadě!

Další týden jsem se rozhodla jednat. Zavolala jsem tchyni.

„Jano, prosím tě, nech to být,“ řekla mi unaveně do telefonu. „My už jsme rozhodli.“

„Ale víte vůbec, co to s Petrem udělalo? On je úplně zlomený!“

Ticho na druhém konci. Pak jen: „On je dospělý. Musí to přijmout.“

Zavěsila jsem a rozplakala se.

Začaly se dít věci – Pavel začal vyklízet chalupu, prodával staré věci po babičce přes internet. Petr se tomu vyhýbal, ale já cítila potřebu jet tam naposledy.

Vzala jsem děti a jeli jsme na chalupu sami. Dům byl už skoro prázdný. V kuchyni visel ještě obrázek slunečnic, který Petr maloval jako malý kluk. Sundala jsem ho ze zdi a schovala do tašky.

Když jsme přijeli domů, dala jsem obrázek Petrovi do ruky. Podíval se na mě a poprvé po dlouhé době mu stekla slza po tváři.

„Proč je rodina někdy tak krutá?“ zašeptal.

Nevěděla jsem co říct.

Dnes večer sedím u stolu a píšu tenhle příběh. Přemýšlím: Měla jsem bojovat víc? Měla jsem být hlasitější? Nebo je lepší někdy ustoupit a nechat věci být?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že rodina má právo rozhodovat takhle nespravedlivě? Nebo je lepší mlčet a přijmout to?