Konečně mám svůj život, ale dcera mě považuje za blázna a odřízla mě od vnučky

„Mami, ty ses úplně zbláznila! Jak jsi mohla přivést domů cizího chlapa, když tu byla Anička?“ křičela na mě dcera Klára tak hlasitě, že sousedé určitě slyšeli každé slovo. Stála jsem v předsíni, v ruce ještě klíče a v srdci směs hanby a vzdoru. Vždycky jsem byla ta hodná, ta, co drží rodinu pohromadě. Ale dnes jsem poprvé za padesát let udělala něco jen pro sebe.

Klára mi nikdy neodpustila, že jsem se po smrti Josefa začala vídat s někým jiným. Josef byl můj první a jediný muž. Vzali jsme se, když mi bylo jednadvacet. On byl tichý, pracovitý, nikdy si nestěžoval. Žili jsme v paneláku na Jižním Městě, vychovávali Kláru a já pracovala jako zdravotní sestra. Všechno bylo podle pravidel. Jenže pak přišla ta nehoda – Josef se už nikdy nevrátil z té své poslední cesty kamionem. Nikdy jsem se nedozvěděla, co přesně vezl nebo proč se to stalo. Zůstala jsem sama s malou dcerou a pocitem, že musím být silná za nás oba.

Klára byla vždycky citlivá, uzavřená do sebe. Po smrti otce se ještě víc stáhla do svého světa. Já dělala všechno pro to, aby jí nic nechybělo – doučování, kroužky, nové oblečení na školu v přírodě. Když přišla puberta, hádaly jsme se kvůli každé maličkosti. Ale nikdy mě nenapadlo, že by mě jednou mohla úplně odříznout.

Když se jí narodila Anička, byla jsem u toho. Držela jsem Kláru za ruku a slibovala jí, že jí pomůžu se vším. A taky jsem pomáhala – vařila jsem, hlídala malou, běhala po nákupech. Byla jsem babička na plný úvazek. Jenže čas běžel a já si začala uvědomovat, že mi něco chybí. Že už nejsem jen matka a babička.

Jednoho dne jsem v knihovně potkala Karla. Byl rozvedený, měl laskavé oči a smysl pro humor. Pozval mě na kávu a já souhlasila – poprvé po letech jsem měla pocit, že žiju i pro sebe. Začali jsme spolu chodit na procházky do Stromovky, do kina i na výstavy. Bylo to krásné a zároveň děsivé – měla jsem pocit viny vůči Kláře i Aničce.

Jednou jsem Karla pozvala k sobě domů na večeři. Anička u mě zrovna přespávala – hrály jsme si spolu v obýváku, když zazvonil zvonek. Karel přinesl květiny a čokoládu pro Aničku. Byla nadšená, hned mu ukazovala své obrázky. Večer jsme si povídali a smáli se. Když Klára přišla vyzvednout Aničku dřív než obvykle a uviděla Karla v mém bytě, spustila scénu.

„Mami! Ty jsi úplně nezodpovědná! Co kdyby byl ten člověk nebezpečný? Myslíš vůbec na Aničku?“

„Kláro, Karel je hodný člověk. Nikdy bych tě ani Aničku nevystavila nebezpečí,“ snažila jsem se ji uklidnit.

„To je mi jedno! Od teď už Aničku hlídat nebudeš!“

A tak to začalo. Klára mi přestala volat, neodpovídala na zprávy. Aničku jsem neviděla celé týdny. Každý den jsem čekala u telefonu, doufala v usmíření. Místo toho přišel jen chlad a ticho.

Karel se snažil být oporou: „Musíš myslet i na sebe, Jitko. Máš právo být šťastná.“

Ale jak mám být šťastná bez své rodiny? Každý večer sedím u okna a dívám se na dětské hřiště před domem. Slyším smích cizích dětí a vzpomínám na chvíle s Aničkou – jak jsme spolu pekly bábovku nebo stavěly bunkr z dek.

Jednou mi přišla zpráva od Klářiny kamarádky: „Klára říká, že jsi ji zradila.“ Zrada… To slovo mě bodlo do srdce jako nůž. Vždyť jsem celý život žila jen pro ni! Proč mi teď nedovolí mít vlastní život?

Začala jsem chodit k psycholožce. Povídaly jsme si o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi láskou k dítěti a potřebou žít i pro sebe. „Jitko,“ řekla mi jednou paní doktorka, „vaše dcera musí pochopit, že jste nejen matka a babička, ale taky žena.“

Někdy mám chuť Kláře napsat dlouhý dopis – vysvětlit jí všechno od začátku: jak moc ji miluju, jak moc mi chybí Anička i ona sama. Ale bojím se její reakce. Bojím se dalšího odmítnutí.

Karel mi navrhl společný víkend na Šumavě. Přemýšlím, jestli mám právo být šťastná i bez rodiny. Jestli je možné najít nový smysl života ve stáří.

Možná jednou Klára pochopí, že její matka není jen služka nebo chůva, ale taky člověk s vlastními sny a touhami.

Někdy si večer šeptám do ticha: „Udělala jsem chybu? Nebo mám právo žít i pro sebe?“ Co byste udělali vy na mém místě?