Kdybych věděla, jaká je moje snacha, nikdy bych jí tolik nevěřila

„Tohle není fér, Lenko! Vždyť víš, že ten dům je celý můj život!“ vykřikla jsem a hlas se mi třásl. Stála jsem v kuchyni, ruce zaťaté v pěst, a dívala se na svou snachu, která seděla u stolu s ledovým klidem. Můj syn Petr mlčel, pohled upřený do podlahy. V tu chvíli jsem si připadala jako cizinec ve vlastním domě.

Lenka vždycky působila jako dokonalá žena – vzdělaná, sebevědomá, s ostrým jazykem a ještě ostřejším pohledem. Když si ji Petr přivedl domů, byla jsem šťastná. Myslela jsem si, že konečně najde někoho, kdo ho podrží. Jenže teď, po deseti letech manželství, mám pocit, že jsem byla jen figurka v její hře.

Začalo to nenápadně. Lenka mi začala pomáhat s domácností, radila mi s účty, nabízela se, že zařídí věci na úřadech. Byla jsem vděčná – po smrti manžela jsem na všechno zůstala sama a Petr měl dost práce. Jenže pak přišla s nápadem: „Marie, proč bychom si nevyměnili domy? Vy byste měla klid na vesnici a my bychom byli blíž práci a školce.“

Zarazilo mě to. Můj dům v Praze byl všechno, co mi zbylo. Ale Lenka byla přesvědčivá. „Na vesnici budete mít zahrádku, čerstvý vzduch… A my vám pomůžeme s rekonstrukcí.“ Petr jen přikyvoval. Cítila jsem tlak – nechtěla jsem být ta zlá matka, která brání mladým v lepším životě.

Souhlasila jsem. Podepsali jsme smlouvu, vše bylo právně ošetřené. Jenže jakmile jsem se přestěhovala do malého domku na okraji vesnice u Kolína, začalo peklo. Lenka mi přestala volat. Když jsem přijela do Prahy na návštěvu, byla odměřená. „Marie, nemůžeme tě teď pustit dovnitř, máme návštěvu.“

Petr mi volal čím dál míň. Vnoučka jsem viděla jen na fotkách. Sousedé na vesnici mě přijali chladně – prý jsem ta „pražanda“, co zabavila dům staré paní Novotné. Byla jsem sama. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy.

Jednou v noci mi přišel e-mail od sousedky z Prahy: „Marie, co se to děje? Tvoje snacha tu pořádá večírky a prý chce dům prodat.“ Rozklepala se mi kolena. Okamžitě jsem volala Petrovi. „Mami, Lenka má plán… Chceme ten dům prodat a koupit něco většího.“

„Ale to byl můj domov! Slíbili jste…“

„Mami, už jsme to rozhodli,“ řekl tiše.

Cítila jsem vztek i bezmoc. Všechno bylo legální – smlouva byla jasná. Ale proč mi to udělali? Proč mě Lenka tak zmanipulovala? Začala jsem přemýšlet o všem zpětně – o jejích slovech, gestech, o tom, jak mě vždycky chválila a zároveň nenápadně tlačila tam, kam chtěla.

Jednoho dne jsem se rozhodla jet do Prahy bez ohlášení. Zazvonila jsem u svého bývalého domu. Otevřela mi Lenka v drahém županu.

„Co tu děláte?“ zeptala se chladně.

„Chci vidět svého vnuka.“

„Teď to nejde.“

„Lenko, proč jste mě takhle podvedli?“

Usmála se tím svým úsměvem bez emocí: „Marie, život je o změnách. Vy jste měla svůj čas. Teď je řada na nás.“

Otočila se a zabouchla dveře.

Sedla jsem si na lavičku před domem a rozplakala se. Proč mě vlastní rodina odřízla? Proč Petr mlčí? Vždyť jsem jim dala všechno! Vzpomněla jsem si na svého muže – co by asi řekl? Možná by mě varoval… Možná by mě podržel.

Dny plynuly a já se snažila najít nový smysl života na vesnici. Ale samota byla těžká. Jedinou útěchou mi byla stará kočka a pár květin na zahrádce. Občas mi někdo zavolal – většinou kamarádky z mládí, které nechápaly, jak jsem mohla být tak naivní.

Jednou večer přišla sousedka: „Paní Marie, slyšela jsem, co se stalo… Nechcete jít na kafe?“ Poprvé po dlouhé době jsem pocítila trochu lidského tepla.

Ale otázky zůstávají: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem příliš důvěřivá? Nebo je dnešní svět opravdu tak krutý? Co byste udělali vy na mém místě?