Mezi dvěma matkami: Když srdce táhne na obě strany

„Jano, už zase jdeš k té své tchyni? A co tvoje vlastní rodina? Myslíš vůbec na nás?“ Mámin hlas zněl ostřeji než obvykle, když jsem si v předsíni oblékala kabát. Zastavila jsem se s rukou na klice a cítila, jak mi v hrudi narůstá tíha. „Mami, ona je nemocná. Nemá nikoho jiného. Ty bys to taky chtěla, kdybys byla sama.“

„Ale já jsem tvoje máma! Kolikrát jsem ti pomáhala s dětmi, když byly malé? Teď mě tu necháš samotnou, abys běhala kolem cizí ženské?“ Její slova mě bodala jako jehly. Věděla jsem, že to myslí jinak, že za tím je strach a možná i žárlivost, ale v tu chvíli jsem cítila jen bolest a vztek.

Zavřela jsem za sebou dveře a vyšla do sychravého listopadového rána. Cestou k tramvaji jsem přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vždycky jsme s mámou měly blízký vztah – ona byla ta, která mě držela nad vodou po rozvodu s Petrem, pomáhala mi s dětmi, když jsem musela do práce. Ale od chvíle, kdy se Ludmila, moje tchyně, začala zhoršovat na srdce a já za ní začala pravidelně jezdit do jejího bytu na sídlišti v Modřanech, něco se mezi námi změnilo.

Ludmila byla vždycky trochu odtažitá, ale po smrti svého muže zůstala úplně sama. Její syn – můj bývalý manžel Petr – žije v Brně a přijede jednou za měsíc. Děti ji mají rády, ale jsou už velké a mají své starosti. Takže to zůstalo na mně. Nikdo mi to nepřikázal, ale nemohla jsem ji nechat napospas osudu.

Když jsem dorazila k Ludmile, seděla v kuchyni u stolu a dívala se z okna na šedé paneláky. „Janičko, tys přišla,“ řekla tiše a já v jejím hlase slyšela úlevu. Přinesla jsem jí polévku a začala jí pomáhat s léky. Povídaly jsme si o všem možném – o počasí, o dětech, o tom, jaké to bylo vyrůstat za socialismu. V těch chvílích jsem cítila zvláštní klid. Možná proto, že jsem věděla, že pro ni znamenám víc než jen bývalou snachu.

Ale doma to vřelo. Máma mi psala zprávy: „Zase nejsi doma! Kdo mi pomůže s nákupem?“ nebo „Děti tě skoro nevidí.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že Ludmila potřebuje pomoc víc než ona – máma je zdravá, chodí na procházky s kamarádkami, je aktivní v klubu důchodců. Ale ona to brala jako zradu.

Jednoho večera jsem přišla domů později než obvykle. Děti byly u počítače a máma seděla v obýváku s výrazem uražené královny. „Myslela jsem, že dneska půjdeme spolu do divadla,“ řekla bez pozdravu. „Zapomněla jsi?“

Zastyděla jsem se. Opravdu jsem zapomněla. „Promiň, mami… Ludmile bylo dneska špatně, musela jsem tam zůstat déle.“

„Vždyť ona není tvoje rodina! Proč se pořád obětuješ pro cizí lidi? Já už pro tebe nejsem důležitá?“ Její hlas se zlomil a já viděla slzy v jejích očích. V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o Ludmilu – máma se bojí, že ji opouštím.

Sedla jsem si vedle ní a vzala ji za ruku. „Mami, ty jsi pro mě vždycky nejdůležitější. Ale Ludmila nemá nikoho jiného. Kdybych ji nechala být… kdo by jí pomohl? Ty bys to taky udělala.“

Chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Možná máš pravdu… Ale bolí mě to.“

Od té doby jsme spolu mluvily méně. Každý rozhovor byl opatrný, jako bychom chodily po tenkém ledě. Děti si všímaly napětí doma a ptaly se mě: „Mami, proč je babička pořád smutná?“ Nedokázala jsem jim odpovědět.

Jednoho dne mi volal Petr: „Jano, máma je na tom hůř. Doktor říkal, že by potřebovala někoho u sebe i přes noc.“

Věděla jsem, co to znamená – další hádky doma, další výčitky od mámy. Ale nemohla jsem Ludmilu nechat samotnou. Přespala jsem u ní několik nocí po sobě a domů chodila jen na otočku.

Jedno ráno mě máma zastavila ve dveřích: „Jestli odejdeš i dneska, už se nevracej!“ Její slova mě zasáhla jako facka.

„Mami… prosím…“

„Ne! Už toho mám dost! Vybrala sis ji místo mě!“

Stála jsem tam s kufrem v ruce a nevěděla, co dělat. Srdce mi bušilo až v krku. Nakonec jsem odešla.

U Ludmily jsem seděla u její postele a držela ji za ruku. Byla slabá a unavená. „Janičko… proč jsi tak smutná?“ zeptala se.

„Pohádala jsem se s mámou,“ přiznala jsem tiše.

Ludmila mě pohladila po ruce: „Rodina je někdy těžká… Ale děláš správnou věc.“

Když Ludmila za pár týdnů zemřela, cítila jsem prázdnotu i úlevu zároveň. Pohřeb byl malý – přišel Petr s rodinou a pár sousedek ze sídliště. Máma nepřišla.

Doma bylo ticho jako před bouří. Máma seděla u stolu a dívala se do prázdna.

„Mami… promiň mi to všechno,“ řekla jsem tiše.

Chvíli mlčela a pak jen zašeptala: „Já tě chápu… Ale bojím se, že tě jednou taky ztratím.“

Objaly jsme se a obě plakaly.

Teď často přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem radši poslouchat mámu nebo své svědomí? Co byste dělali vy na mém místě?