Můj muž přivedl domů svého sedmiletého syna: Co teď mám dělat?

„Jano, musíme si promluvit.“ Petr stál ve dveřích obýváku, mokrý od deště, v očích měl strach a ruce se mu třásly. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stalo. „Co je?“ zeptala jsem se, i když jsem měla pocit, že odpověď nechci slyšet.

Petr se nadechl a pak za ním vešel malý kluk. Měl rozcuchané vlasy, batoh na zádech a v očích stejný smutek jako Petr. „Jano… tohle je Tomáš. Můj syn.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Syn? Petr nikdy nemluvil o žádném dítěti. Vždycky říkal, že děti chce až se mnou. „To je nějaký vtip?“ vyhrkla jsem a podívala se na Petra, jestli se neusměje a neřekne, že si ze mě dělá legraci. Ale on jen mlčky přikývl.

„Je to pravda. Je mu sedm. Jeho maminka… Lenka… měla teď vážnou nehodu a nemůže se o něj starat. Neměl kam jít.“

Tomáš stál tiše u dveří a díval se na mě. V očích měl strach i naději zároveň. Cítila jsem, jak mi v hrudi buší srdce a v hlavě mi víří tisíc otázek. Proč mi to Petr nikdy neřekl? Jak dlouho to tajil? A co teď budu dělat?

Petr mě poprosil, abych si s Tomášem sedla a dala mu něco k jídlu. Automaticky jsem vytáhla chleba a máslo, ale ruce se mi třásly tak, že jsem sotva namazala krajíc. Tomáš si sedl ke stolu, tiše poděkoval a začal jíst. Petr mezitím chodil po bytě sem a tam.

Když Tomáš usnul v pokoji pro hosty, konečně jsme s Petrem zůstali sami. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zašeptala jsem.

Petr si sedl naproti mně a sklonil hlavu. „Bál jsem se. Lenka nechtěla, abych byl součástí Tomášova života. Když jsme spolu skončili, řekla mi, že mě v jeho životě nechce. A já… já to respektoval. Ale teď… neměl kam jít.“

Cítila jsem vztek i lítost zároveň. „A co my? Co já? Myslela jsem, že jsme si všechno říkali.“

Petr mlčel. V tu chvíli jsem měla chuť odejít z bytu a už se nikdy nevrátit. Ale pak jsem si vzpomněla na Tomášovy oči – na ten strach i naději.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš byl tichý, pořád si kreslil nebo stavěl z lega. Petr se snažil být s ním co nejvíc, ale mezi námi viselo ticho jako těžký závoj. Moje máma mi volala a ptala se, proč jsem tak nervózní. Nevěděla jsem, co jí říct.

Jednoho večera přišla moje sestra Klára na návštěvu. „Co se děje? Vypadáš hrozně,“ řekla hned ve dveřích.

Rozbrečela jsem se a všechno jí řekla. Klára mě objala a řekla: „Tohle je těžký, Jani… Ale Tomáš za nic nemůže.“

Věděla jsem to, ale stejně jsem cítila křivdu. Proč já musím řešit následky Petrova tajemství?

Jednoho rána jsem slyšela Tomáše plakat v pokoji. Vešla jsem dovnitř a viděla ho schouleného pod peřinou.

„Co je, Tomášku?“ zeptala jsem se opatrně.

„Já chci za maminkou,“ vzlykal.

Sedla jsem si k němu na postel a pohladila ho po vlasech. „Já vím… Je to těžké. Ale my tady budeme spolu, ano?“

Poprvé ke mně natáhl ruku a chytil mě za prsty.

Ten dotek mě změnil víc než cokoliv jiného.

Začala jsem s Tomášem trávit víc času – hráli jsme pexeso, chodili na hřiště do Stromovky, pekli jsme bábovku podle receptu mojí babičky. Petr byl vděčný, ale pořád mezi námi bylo něco nevyřčeného.

Jednou večer jsme seděli u stolu všichni tři a Tomáš najednou řekl: „Jani, můžu ti říkat teta?“

Zamrazilo mě to – nevěděla jsem, co odpovědět.

„Můžeš,“ usmála jsem se nakonec a cítila slzy v očích.

Petr mě později objal v kuchyni: „Děkuju ti… Vím, že to není fér.“

„Není,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale život není fér.“

Začali jsme chodit k rodinné terapeutce – paní Novotné na Letné. Pomohla nám mluvit o věcech, které jsme si nikdy neřekli. O strachu ze zrady, o bolesti z tajemství i o naději na nový začátek.

Moje máma nakonec přijala Tomáše jako svého vnuka – i když to trvalo dlouho. Klára ho brala na výlety s jejími dětmi a pomalu jsme si všichni zvykali na nový život.

Někdy mám ale pořád pocit, že stojím mezi dvěma světy – mezi minulostí a budoucností.

Dnes už je Tomáš u nás doma jako doma. Ale někdy večer, když usínám vedle Petra, přemýšlím: Opravdu dokážu odpustit? Nebo budu Petrovi jeho tajemství vyčítat celý život?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková věc úplně odpustit?