Panenka ve zdi: Tajemství, které mělo zůstat skryté

„Proč jsi to udělal, tati?“ ozvalo se za mnou, když jsem stál uprostřed prázdného obýváku a v ruce svíral starý klíč. Otočil jsem se, ale v bytě jsem byl přece sám. Srdce mi bušilo až v krku. První noc v novém bytě na Nuslích měla být začátkem nové kapitoly mého života. Místo toho jsem cítil jen tíhu a zvláštní chlad, který se mi plížil po zádech.

Byt jsem koupil po rozvodu. Chtěl jsem začít znovu, daleko od hádek s Lenkou a od maminčiných neustálých rad. Všechno mělo být jiné. Ale už při první prohlídce jsem si všiml, že něco nesedí. V rohu ložnice byla zvláštní prasklina ve zdi. Realitní makléřka paní Novotná se tvářila, že o ničem neví: „To je jen stará omítka, pane Dvořáku. Všechno se dá spravit.“

První týden jsem maloval a opravoval. Jednou večer, když jsem odstraňoval starý tapetový lem, mi ruka sklouzla a omítka se podivně propadla. Z díry vykoukla panenka. Malá, porcelánová, s rozcuchanými vlasy a šaty posetými fleky. V očích měla něco zlověstného. Vedle ní byl složený papírek.

Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem ho rozbalil. Písmo bylo roztřesené: „Kdo najde tuto panenku, ať ví – zlo tu nikdy nespí. Nechte ji tam, kde byla.“

Zasmál jsem se tomu jako hloupému vtipu. Ale když jsem tu noc ležel v posteli, nemohl jsem usnout. Pořád jsem slyšel škrábání ze zdi. Ráno jsem byl bledý jako stěna a v práci si ze mě kolegové dělali legraci: „Radku, ty snad bydlíš v hororu!“

Začal jsem pátrat po minulosti bytu. V archivu na Praze 4 mi stará úřednice podala složku: „Tady máte, pane Dvořáku. Ale radši bych to neotvírala.“

Zjistil jsem, že tu před dvaceti lety žila rodina Konečných. Otec, matka a dvě děti. Syn Tomáš zmizel beze stopy. Matka skončila na psychiatrii a otec se oběsil ve sklepě domu. Sousedi prý slyšeli v noci divné zvuky a děti si stěžovaly na noční můry.

Začal jsem mít pocit, že mě někdo sleduje. Panenka ležela na stole a její oči jako by mě pozorovaly. Jednou večer přišla na návštěvu máma: „Radku, co to máš za hnusnou hračku?“ zeptala se a hned ji chtěla vyhodit. Ale když ji vzala do ruky, upustila ji a vykřikla: „Tohle není normální! Tady je něco špatně.“

Začali jsme se hádat. Máma trvala na tom, že mám byt okamžitě opustit. Já ale nechtěl ustoupit – byl to můj nový začátek! Jenže od té chvíle se všechno zhoršilo.

V noci jsem slyšel kroky na chodbě, i když tam nikdo nebyl. V koupelně se samy od sebe zapínaly kohoutky. Jednou ráno jsem našel na zrcadle napsáno: „NECH JI BÝT.“ Myslel jsem si, že si ze mě někdo dělá legraci – možná soused Petr z vedlejšího bytu? Ale on jen krčil rameny: „Já bych tu taky nebydlel ani za nic.“

Začal jsem být paranoidní. V práci jsem byl podrážděný, s Lenkou jsme se hádali kvůli synovi Matějovi – prý ho k sobě nesmím brát přes víkend: „V tom bytě je něco divného, Radku! Nechci, aby tam Matěj spal.“

Jednou večer mi volala sousedka paní Hrdličková: „Pane Dvořáku, slyšela jsem v noci plakat dítě… Jste v pořádku?“ Nikdo u mě nebyl.

Rozhodl jsem se panenky zbavit. Zabalil jsem ji do hadru a šel ji vyhodit do popelnice za domem. Ale ráno ležela zase na stole v kuchyni.

Začal jsem pochybovat o svém zdravém rozumu. Máma mě přesvědčila, abych šel za psychologem: „Radku, musíš si odpočinout! To všechno je jen ve tvé hlavě.“ Ale psycholog mi jen předepsal prášky na spaní.

Jednou v noci mě probudil dětský smích. Šel jsem do obýváku – panenka seděla uprostřed koberce a kolem ní byly rozházené fotky rodiny Konečných, které jsem nikdy předtím neviděl.

Rozhodl jsem se zjistit pravdu za každou cenu. Navštívil jsem bývalou sousedku Konečných – paní Šimkovou. Ta mi řekla: „Ten byt je prokletý! Tomáš si s tou panenkou pořád hrál… Po jeho zmizení ji matka zazdila do zdi a říkala, že tak zlo odejde.“

Začal jsem chápat, že některé věci je lepší nechat spát. Ale už bylo pozdě – panenka byla zpět ve světě živých a já cítil, že mě něco svírá kolem srdce.

Dnes už nevím, co je skutečnost a co sen. Každou noc slyším šepot ze zdi: „Proč jsi to udělal?“ A já si kladu otázku – měl jsem ten byt vůbec kupovat? Nebo je všechno jen výplod mé unavené mysli?

Co byste udělali vy? Zůstali byste a bojovali s minulostí? Nebo byste utekli?