Víra mezi troskami: Jak jsem hledala sílu, když se mi rozpadala rodina

„Proč jsi mi to neřekl dřív, Petře?“ vyhrkla jsem, když jsem stála v kuchyni s rozklepanýma rukama a v očích mi hořely slzy. Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a mlčel. Vzduch byl těžký, napjatý jako před bouřkou. Klára, naše dcera, se zavřela ve svém pokoji a já slyšela tlumené tóny její oblíbené kapely, které se mísily s mým zrychleným dechem.

Byl to obyčejný čtvrtek večer. Všechno se změnilo během několika minut. Petr přišel domů později než obvykle, unavený a podrážděný. Když jsem se ho zeptala, co se děje, jen mávl rukou. Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku. A pak to prasklo. Přiznal mi, že přišel o práci už před měsícem a že nám hrozí exekuce kvůli dluhům, o kterých jsem neměla tušení.

„Myslel jsem, že to zvládnu sám… nechtěl jsem tě zatěžovat,“ šeptal Petr. Jeho hlas byl zlomený, cizí. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíř nebo utéct z bytu. Ale místo toho jsem jen stála a dívala se na něj. V hlavě mi vířily myšlenky: Jak dlouho mi lhal? Co bude s Klárou? Jak to zvládneme?

Klára poslední týdny skoro nemluvila. Byla podrážděná, často se hádala kvůli maličkostem. Myslela jsem si, že je to puberta, ale teď mi došlo, že možná něco tušila. Možná slyšela naše hádky za zavřenými dveřmi nebo zahlédla upomínky na stole. Cítila jsem vinu i vztek zároveň.

Ten večer jsem nemohla spát. Ležela jsem v posteli vedle Petra, který tiše plakal do polštáře. V duchu jsem se modlila: «Bože, dej mi sílu. Nechci přijít o rodinu.» Nikdy jsem nebyla zvlášť věřící, ale v tu chvíli jsem potřebovala někoho nebo něco, čeho bych se mohla chytit.

Ráno bylo ticho. Klára odešla do školy dřív než obvykle a Petr se vytratil na úřad práce. Zůstala jsem sama v kuchyni a poprvé po letech otevřela Bibli po babičce. Listovala jsem stránkami a hledala slova útěchy. Našla jsem verš: «I kdybych šel temným údolím, nebudu se bát zlého.» Rozplakala jsem se.

Začala jsem chodit do kostela na Malé Straně. Ne proto, že bych hledala zázrak, ale protože jsem potřebovala klid a prostor přemýšlet. Tam jsem potkala paní Janu, která si ke mně přisedla a tiše mě objala. Vyprávěla mi svůj příběh o manželovi alkoholikovi a synovi v léčebně. Najednou jsem věděla, že nejsem sama.

Doma to ale bylo čím dál horší. Petr byl podrážděný, uzavřený do sebe. Klára se začala vyhýbat domovu, trávila čas s kamarády nebo jen seděla u počítače s nasazenými sluchátky. Jednou večer přišla domů pozdě a já na ni vyjela: „Kde jsi byla? Víš vůbec, co se tady děje?“ Klára na mě křičela zpátky: „Ty si myslíš, že mě to nezajímá? Že nic nevidím? Všechno je to tvoje vina!“ Práskla dveřmi a já zůstala stát na chodbě s pocitem naprosté bezmoci.

Začala jsem psát deník. Každý večer jsem si zapisovala své modlitby i zoufalství. Modlila jsem se za Petra i za Kláru, za naši rodinu. Postupně jsem pochopila, že víra není o tom čekat na zázrak, ale o tom najít sílu v sobě – i když už žádná nezbývá.

Jednoho dne přišla Klára domů dřív a našla mě plakat v kuchyni nad dopisem od exekutora. Sedla si ke mně a poprvé po dlouhé době mě objala: „Mami, já mám taky strach.“ Držely jsme se dlouho v tichu a já cítila, jak mezi námi něco prasklo – možná ledy.

Petr začal chodit na brigády a pomalu se snažil napravit chyby. Bylo to těžké – někdy jsme měli jen na rohlíky a máslo, někdy jsme si museli půjčit od sousedky paní Novotné. Ale začali jsme spolu mluvit – o strachu, o naději i o tom, co bude dál.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu – poprvé po dlouhé době bez hádek a výčitek. Klára řekla: „Já bych chtěla zkusit brigádu v knihovně.“ Petr ji pohladil po vlasech a já cítila vděčnost za každý malý krok vpřed.

Dnes už nejsme dokonalá rodina – možná jsme nikdy nebyli. Ale naučila jsem se věřit nejen v Boha, ale i v nás samotné. Modlitba mi dala klid přijmout věci takové, jaké jsou – i když bolí.

Někdy si večer sednu k oknu a dívám se na světla Prahy pod sebou. Přemýšlím: Kolik rodin kolem mě právě teď prožívá něco podobného? A kolik z nás má odvahu říct nahlas: «Potřebuju pomoc»? Co byste udělali vy na mém místě?