Kdo vlastně jsem?

„To není možné… to prostě není možné!“ šeptal jsem si s očima přilepenýma k monitoru. Prsty se mi třásly, když jsem znovu zadával své jméno do vyhledávače. Marek Novotný. Obyčejné české jméno, které jsem nosil dvaadvacet let. Ale tentokrát mi internet vrátil něco jiného než obvyklé výsledky. Mezi odkazy na sociální sítě a školní seznamy se objevila stará zpráva z roku 2002: „Novorozenec nalezen v krabici před nemocnicí v Plzni.“ Srdce mi bušilo až v krku. Datum narození souhlasilo. Popis dítěte taky.

„Mami, proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ vyhrkl jsem, když jsem o hodinu později stál v kuchyni a v ruce svíral vytištěný článek. Maminka, paní Novotná, se na mě podívala s takovým výrazem, jaký jsem u ní nikdy neviděl. Slzy jí stékaly po tvářích a ruce se jí třásly, když si sedala ke stolu.

„Chtěli jsme tě chránit, Marku…“ začala tiše. „Byl jsi tak maličký, když jsme tě poprvé viděli. Ležel jsi v inkubátoru, opuštěný… Nemohli jsme ti to říct dřív.“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Všechno, co jsem považoval za jisté – rodina, domov, vlastní jméno – se rozpadlo na tisíc kousků. V hlavě mi vířily otázky: Kdo byli moji skuteční rodiče? Proč mě nechali před nemocnicí? A kdo vlastně jsem?

Otec mlčel. Seděl naproti mně, ruce složené na stole, a díval se do prázdna. „Myslel jsem, že to nikdy nebudeš muset vědět,“ řekl nakonec. „Ale teď už to nejde vzít zpátky.“

Následující dny byly jako zlý sen. Chodil jsem po bytě jako tělo bez duše, vyhýbal se pohledům rodičů a přemýšlel, jestli má vůbec smysl pokračovat ve škole, plánovat budoucnost, když ani nevím, kdo jsem. Kamarádům jsem nic neřekl – jak bych jim to mohl vysvětlit? Všichni mě znají jako Marka Novotného, kluka z Plzně, co hraje florbal a chodí na ekonomku.

Jednou večer jsem seděl na lavičce před panelákem a díval se na světla města. Vedle mě si přisedla sestra Jana. „Marku, já vím, že je to těžké,“ začala opatrně. „Ale pořád jsi můj brácha. To se nezmění.“

„Ale já nevím, kdo jsem,“ odpověděl jsem zoufale. „Celý život byl jedna velká lež.“

Jana mě objala a chvíli jsme jen mlčky seděli. „Možná bys měl zjistit pravdu,“ navrhla tiše. „Najít ty lidi…“

To rozhodlo. Druhý den ráno jsem seděl v archivu plzeňské nemocnice a snažil se přesvědčit úřednici, aby mi ukázala staré záznamy. Nešlo to snadno – musel jsem vysvětlovat a prosit, ale nakonec mi podala složku s mým číslem případu.

V papírech stálo: „Chlapec nalezen 14. 3. 2002 v krabici před hlavním vchodem nemocnice. Přiložen dopis: ‚Odpusť mi, nemohu jinak.‘“ Dopis byl přiložený ve složce – krátký, roztřeseným písmem napsaný vzkaz bez podpisu.

Celé týdny jsem pátral po stopách. Procházel jsem staré noviny, ptal se lidí v okolí nemocnice, dokonce jsem napsal do pořadu „Na stopě“. Všude jen slepé uličky. Rodiče byli nervózní, máma plakala každou noc a táta se uzavřel do sebe.

Jednoho dne mi přišel anonymní e-mail: „Vím, kdo jsi. Pokud chceš znát pravdu, přijď zítra ve 20:00 na nádraží Jižní předměstí.“ Srdce mi bušilo jako splašené. Mám tam jít? Co když je to past? Ale touha po pravdě byla silnější než strach.

Druhý den večer jsem stál na perónu a rozhlížel se kolem sebe. Najednou ke mně přišla žena kolem čtyřicítky s tmavými vlasy a smutnýma očima.

„Marku?“ oslovila mě tiše.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jmenuju se Alena,“ řekla a rozplakala se. „Jsem tvoje matka.“

Zamrazilo mě v zádech. Chtěl jsem utéct, ale nohy mě neposlouchaly.

„Proč jste mě nechala?“ vyhrkl jsem.

Alena se rozhlédla kolem sebe a pak začala vyprávět svůj příběh: Byla mladá studentka z vesnice u Klatov, otěhotněla s klukem z bohaté rodiny, který ji opustil hned po maturitě. Rodiče ji vyhodili z domu a ona neměla kam jít. Když porodila, byla zoufalá a bála se, že dítěti nedokáže dát lepší život.

„Každý den toho lituju,“ šeptala Alena. „Sledovala jsem tě z dálky… věděla jsem, že jsi v dobrých rukou.“

Nevěděl jsem, co říct. Všechno ve mně křičelo – vztek, smutek i úleva zároveň.

Po dlouhém rozhovoru jsme se rozloučili s tím, že si napíšeme. Doma mě čekala další bouře – máma byla zdrcená a táta mi vyčetl, že jim nevěřím.

„Nejsme pro tebe dost dobří?“ křičel na mě.

„To není o vás!“ bránil jsem se zoufale. „Já jen potřebuju vědět, kdo jsem!“

Následující týdny byly plné hádek i tichých večerů bez slov. S Alenou jsme si psali – pomalu jsme budovali vztah plný otazníků a bolesti z minulosti.

Dnes už vím víc o svém původu i o tom, co znamená být rodina. Ale pořád ve mně zůstává prázdné místo – díra po otázkách bez odpovědí.

Možná nikdy nebudu vědět všechno. Ale jedno vím jistě: rodina není jen krev nebo jméno v občance.

A co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo byste raději žili dál ve sladké nevědomosti?