Mezi dvěma ohni: Když rodina rozděluje místo aby spojovala

„Tohle už nikdy nechci slyšet, mami!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v ruce drkotal hrnek s čajem. Byla jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, kde se stěny zdají být tenčí než papír a sousedé slyší každé slovo. „Petr není žádný vetřelec. Je to můj manžel, tvůj zeť!“

Na druhém konci linky se ozvalo jen tiché odfrknutí. „To je možná tvůj manžel, ale nikdy nezapomenu, jak se ke mně choval. Ať si nemyslí, že mu teď budu vděčná.“

Zavěsila jsem a zůstala stát u kuchyňské linky, srdce mi bušilo až v krku. Petr seděl v obýváku, oči upřené do monitoru, ale bylo jasné, že slyšel každé slovo. Věděl, že máma je nemocná a potřebuje pomoc – a přesto se ani nehnul.

Všechno to začalo před deseti lety. Petr tehdy přijel z malé vesnice u Jihlavy do Prahy, aby studoval na ČVUT. Neměl tu nikoho kromě mě. Bydlel na koleji, ale když mu skončila smlouva a neměl kam jít, nabídla jsem mu, že může pár týdnů přespat u nás doma. Máma byla tehdy ještě plná energie a ráda pomáhala. Jenže Petr nebyl zvyklý na její přísná pravidla – nesměl si brát jídlo bez dovolení, musel přesně dodržovat čas večeře a nesměl zapínat televizi po desáté večer.

Jednoho večera přišel domů později – měl seminář a pak šel s kamarády na pivo. Máma už čekala ve dveřích, ruce v bok. „Tady nejsi na koleji! Tady platí moje pravidla!“ křičela na něj tak hlasitě, že sousedka z vedlejšího bytu vyšla na chodbu.

Petr se snažil omluvit, ale máma byla neoblomná. „Buď budeš respektovat můj dům, nebo si najdi jiný!“ A tak Petr sbalil batoh a odešel do noci. Já jsem brečela do polštáře a máma druhý den dělala, jako by se nic nestalo.

Od té doby mezi nimi panovalo napětí. Když jsme se s Petrem vzali, máma přišla na svatbu jen proto, že ji přemlouvala teta Alena. Na fotkách se usmívá, ale já vím, že to bylo jen kvůli mně.

Teď je máma nemocná – má artrózu v kolenou a sotva chodí. Potřebuje pomoct s nákupy, občas ji odvézt k lékaři nebo jí opravit kapající kohoutek. Já pracuju na směny v nemocnici a nestíhám všechno sama. Prosila jsem Petra: „Mohl bys jí aspoň jednou týdně nakoupit? Nebo jí spravit tu baterii v koupelně?“

Petr jen zavrtěl hlavou. „Nechci tam chodit. Nikdy mě nepřijala. Proč bych měl pomáhat někomu, kdo mě vyhodil?“

„Ale je to moje máma! Tvoje tchyně! Nemůžeš ji nechat ve štychu.“

„A ona mě nechala ve štychu tehdy. Pamatuješ? Stál jsem s kufrem na ulici a ona zabouchla dveře.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet na oba. Proč jsou tak tvrdohlaví? Proč nemůže jeden udělat první krok? Vždyť už jsme dospělí!

Jednou jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou. Po práci jsem šla k mámě s nákupem a začala opatrně: „Mami, Petr by ti rád pomohl, ale má pocit, že ho pořád nemáš ráda.“

Máma se zamračila: „On mi nikdy neřekl ani slovo omluvy za to, jak se tehdy choval.“

„Ale vždyť byl mladý a vystrašený! Ty jsi ho vyhodila!“

„Byl drzý! A já jsem měla právo chránit svůj domov.“

Cítila jsem bezmoc. Doma jsem pak Petrovi řekla: „Můžeš jí to odpustit? Kvůli mně?“

Petr se podíval stranou: „Možná… Ale ona nikdy neuzná, že udělala chybu.“

A tak jsme žili dál – já mezi dvěma ohni, Petr s hořkostí v srdci a máma s pocitem ukřivděnosti.

Jednoho dne mi volala sousedka od mámy: „Jano, tvoje maminka upadla na schodech! Sanitka ji odvezla do nemocnice.“

Rozběhla jsem se tam hned po směně. Máma ležela na lůžku s nohou v sádře a slzami v očích. „Jsem tu sama,“ šeptala.

Petr přišel až večer – přinesl jí květiny a sedl si ke stolu beze slova.

„Děkuju,“ řekla máma tiše.

„Nemáte zač,“ odpověděl Petr stroze.

Seděla jsem mezi nimi a cítila napětí husté jako mlha nad Vltavou.

Doma jsem večer seděla u okna a přemýšlela: Je možné odpustit staré křivdy? Nebo nás minulost vždycky dožene?

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat za rodinu i přes všechny bolesti?