Když mi syn řekl, že babička potřebuje pomoc: Návrat do minulosti a odpuštění, které jsem nečekala

„Mami, babička je nějaká smutná. Prý už skoro nevychází z bytu a pořád si stěžuje na bolest v kolenou.“ Matěj seděl u kuchyňského stolu, žvýkal rohlík a ani se na mě nepodíval. Ta věta mě zasáhla jako blesk. Babička – tedy moje bývalá tchyně, paní Novotná – byla vždycky silná ženská, která zvládla všechno sama. Po rozvodu s jejím synem Petrem jsme spolu přestaly mluvit. Bylo to bolestivé, ale zároveň úlevné. Jenže teď… teď mi v hlavě zněla Matějova slova jako ozvěna.

Celý den jsem byla nesvá. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana se mě několikrát ptala, jestli mi něco není. „To nic, jen špatně jsem spala,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem přemýšlela, jestli mám paní Novotné zavolat. Co bych jí řekla? Že mě mrzí, jak to mezi námi dopadlo? Že jsem na ni nezapomněla? Nebo že mě k tomu nutí vlastní svědomí?

Večer jsem seděla na gauči a dívala se do prázdna. Matěj si hrál s legem a já sebrala odvahu. Vzala jsem telefon a vytočila číslo, které jsem roky neměla odvahu použít. Ozvalo se dlouhé ticho a pak její hlas – unavený, tichý, jakoby vzdálený.

„Ano?“

„Dobrý večer, tady je Eva… Eva Nováková.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo: „Ahoj Evo.“

Nevěděla jsem, co říct. Nakonec jsem ze sebe vysoukala: „Matěj říkal, že se necítíte dobře. Chtěla jsem se zeptat, jestli nepotřebujete s něčím pomoct.“

Z druhé strany bylo dlouhé ticho. Pak jen: „To je od tebe hezké… Ale zvládnu to.“

„Můžu se za vámi zastavit?“ zeptala jsem se tiše.

„Jestli chceš…“ odpověděla a zavěsila.

Druhý den ráno jsem stála před jejím panelákem v Modřanech a cítila se jako malá holka před prvním školním dnem. Bylo sychravo, listí klouzalo pod nohama a já měla chuť utéct. Ale pak jsem si vzpomněla na Matěje a zazvonila.

Otevřela mi ve vytahaném svetru a s kruhy pod očima. Byt byl tmavý, záclony zatažené, na stole hrnek s nedopitou kávou a hromada léků. Najednou mi došlo, jak moc zestárla.

„Dáš si čaj?“ zeptala se bez emocí.

„Ráda,“ odpověděla jsem a posadila se ke stolu.

Seděly jsme naproti sobě a mlčely. Vzduch byl těžký, plný nevyřčených slov. Nakonec to prolomila ona: „Víš, já už nejsem taková, jaká jsem bývala. Bolí mě klouby, sotva dojdu na nákup… Petr se tu ukáže jednou za měsíc a většinou jen proto, aby si půjčil peníze.“

Zamrazilo mě. Petr byl vždycky trochu sobec, ale že by nechal vlastní matku takhle samotnou? „To mě mrzí…“ řekla jsem tiše.

„Ty jsi mu nikdy nestačila,“ řekla najednou ostřeji. „Ale Matěje máš skvělého.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Vždycky mě srovnávala s Petrovou bývalou přítelkyní Lenkou – ta byla podle ní dokonalá. Já byla ta obyčejná holka z paneláku.

„Možná jsme obě udělaly chyby,“ řekla jsem nakonec.

Chvíli na mě koukala a pak jen pokrčila rameny.

Začala jsem jí pomáhat – nejdřív s nákupy, pak s úklidem. Každý týden jsme spolu seděly u čaje a povídaly si o minulosti i o Matějovi. Postupně mezi námi padaly ledy. Jednou večer mi řekla: „Víš, Evo, já ti nikdy neřekla promiň za to všechno… Za to, jak jsem tě soudila.“

Bylo to poprvé za deset let, co jsme si opravdu popovídaly jako dvě ženy – ne jako tchyně a snacha. Povídaly jsme si o tom, jak těžké je být sama, jak bolí stáří i samota. O tom, jak nás rozvod poznamenal všechny – nejen mě a Petra, ale i ji a hlavně Matěje.

Jednoho dne přišel Petr nečekaně domů právě ve chvíli, kdy jsem pomáhala jeho matce s večeří. Zarazil se ve dveřích: „Co ty tady děláš?“

Podívala jsem se mu do očí: „Pomáhám vaší mamince.“

„To je tvoje práce?“ vyštěkl podrážděně.

Paní Novotná ho zarazila: „Petr! Buď rád, že máš kolem sebe lidi, kteří tě mají rádi.“

Petr jen něco zamumlal a odešel do svého pokoje.

Ten večer jsme s paní Novotnou seděly dlouho do noci a povídaly si o všem možném – o dětství v Českých Budějovicích, o prvních láskách i o tom, jak moc jí chybí vnoučata.

Začala jsem ji brát k nám domů na nedělní obědy. Matěj byl nadšený – konečně měl zase babičku blízko. A já? Najednou jsem cítila klid. Jako bych konečně uzavřela jednu bolestivou kapitolu svého života.

Jednou večer mi paní Novotná řekla: „Víš co je nejhorší? Že člověk zjistí pravdu až moc pozdě.“

Podívala jsem se na ni a pochopila jsem přesně, co tím myslí.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo o tom, kdo s kým mluví či nemluví. Je to o tom být tu pro sebe navzájem – i když to někdy bolí.

A tak se ptám: Kolik z nás čeká na odpuštění příliš dlouho? Kolik vztahů by šlo zachránit jedním obyčejným telefonátem?