Hostina mé ženy a tchyně, zatímco já dojídal zbytky: Příběh jednoho opraváře

„Kde jsi byl tak dlouho? Polévka už dávno vystydla,“ ozvala se moje žena Jana, sotva jsem vešel do bytu. V předsíni mě ovanul pach pečeného masa a čerstvého chleba, ale v kuchyni už na stole zůstávaly jen talíře s drobky a prázdné sklenice. Tchyně, paní Novotná, se na mě ani nepodívala, jen zametala podlahu a cosi si bručela pod vousy.

„Měl jsem ještě zakázku u paní Dvořákové, protékala jí pračka,“ vysvětloval jsem unaveně a odložil tašku s nářadím. Ruce jsem měl rozpraskané od saponátů a v hlavě mi hučelo. Místo odpovědi mi Jana postavila před nos talíř s včerejšími bramborami a kouskem sekané. V obýváku se smály její kamarádky, které si přišly pochutnat na svíčkové a domácím koláči.

„Tohle je pro mě?“ zeptal jsem se tiše.

„No co bys chtěl? Měl jsi přijít včas. Hostům přece nebudu dávat zbytky,“ odsekla Jana a zmizela mezi hosty. Slyšel jsem, jak se baví o nových šatech, dovolené v Chorvatsku a jak je těžké najít pořádného chlapa. Tchyně se ke mně naklonila:

„Kdybys vydělával víc, mohla by si Jana taky dopřát něco lepšího. Ale ty pořád někde lítáš s tím svým šroubovákem.“

Zamrazilo mě. Vždyť já dělám, co můžu! Každý den vstávám v šest, objíždím půlku Prahy, opravím kohoutek, vyměním zásuvku, spravím plot. Ale doma jsem jen někdo, kdo dojídá zbytky po ostatních.

Ten večer jsem seděl u stolu a zíral do talíře. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsme s Janou začínali – ona byla veselá, plná nápadů, já měl pocit, že spolu zvládneme všechno. Ale od té doby, co k nám začala chodit její matka častěji a častěji, jako bych byl doma navíc.

Druhý den ráno jsem našel na lednici lístek: „Jdu s mámou nakupovat na oslavu. Nezapomeň zalít kytky.“ Oslava? Zase? V práci mi volal šéf – kamarád Petr:

„Karle, potřebuju tě dneska na třech místech. Máme novýho klienta v Modřanech, je to velká vila.“

„Jasně, zvládnu to,“ odpověděl jsem automaticky. Ale uvnitř mě něco bolelo. Proč doma nejsem vítán? Proč tam nejsem důležitý?

Večer jsem se vracel domů později než obvykle. V bytě voněla pečená kachna a slyšel jsem cinkání příborů. V jídelně seděla Jana s tchyní a dvěma sousedkami. Smály se a popíjely víno.

„Ahoj,“ pozdravil jsem nesměle.

Jana se na mě ani nepodívala: „V lednici máš guláš ze včerejška.“

„Můžu si sednout k vám?“ zkusil jsem to.

Tchyně se ušklíbla: „Tady je plno.“

Odešel jsem do kuchyně a snědl studený guláš přímo z hrnce. Slyšel jsem jejich smích a cítil se menší a menší. Když jsem šel spát, Jana už dávno spala vedle v ložnici – já měl svůj gauč v obýváku.

Jednoho dne jsem přišel domů dřív. V kuchyni seděla Jana s matkou a šeptaly si:

„On je takovej ňouma… Kdyby aspoň vydělával pořádný peníze.“

„Měla sis vzít někoho lepšího,“ řekla tchyně.

Zamrazilo mě. Otočil jsem se na podpatku a odešel ven. Procházel jsem se po sídlišti a přemýšlel: Co vlastně znamenám pro svou rodinu? Jsem jen opravář, co nosí domů pár tisícovek? Nebo člověk, který si zaslouží úctu?

Další dny byly stejné – práce, domů na zbytky, ticho nebo posměšky. Jednou večer mi Petr nabídl pivo:

„Karle, co je s tebou? Jsi poslední dobou nějakej skleslej.“

Všechno jsem mu řekl. O tom, jak mě doma přehlížejí, jak si připadám jako přítěž.

Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Hele, ty nejsi žádnej nula. Bez tebe by tenhle podnik nefungoval. A doma… možná bys měl říct Janě, jak ti je.“

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Nakonec jsem sebral odvahu a jednoho večera si sedl k Janě:

„Jano, musíme si promluvit. Připadám si doma jako cizinec. Jako někdo, kdo není důležitý.“

Jana chvíli mlčela a pak pokrčila rameny: „Já nevím… Máma říká…“

„Nezajímá mě, co říká tvoje máma! Já tě miluju a chci být součást rodiny! Ale takhle už to dál nejde.“

Poprvé za dlouhou dobu se na mě podívala jinak – možná překvapeně, možná provinile.

Další dny byly těžké. Tchyně byla uražená, Jana zamyšlená. Ale začala mi vařit večeři i pro mě. Občas jsme si povídali o práci i o životě.

Nevím, jestli to bude lepší. Ale aspoň už nejsem jen ten, kdo dojídá zbytky.

Někdy večer sedím u stolu a přemýšlím: Kolik mužů kolem nás zažívá totéž? Kolik z nás je doma neviditelných? Máme právo chtít víc než jen drobky ze stolu?