Zrada v rodině: Když vlastní máma ukradla mé dědictví

„To nemyslíš vážně, mami!“ křičel jsem do ticha našeho obýváku, kde ještě před pár týdny sedával táta a smál se mým vtipům. Teď tu byl jen jeho prázdný křeslo a mezi mnou a mámou viselo něco těžkého, co nešlo vyslovit. „Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mi vzala peníze, které mi táta odkázal?“

Máma stála u okna, zády ke mně, a její ramena se třásla. „Martine, já… já jsem to udělala pro nás oba. Myslela jsem, že to zvládnu lépe spravovat. Ty jsi ještě mladý…“

„Mladý? Je mi třicet! Táta mi věřil. Věděl, že s tím naložím rozumně. A ty jsi…“ Hlas se mi zlomil. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na to, jak mě máma učila jezdit na kole, jak mě utěšovala po prvním rozchodu. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi zasadí největší ránu.

Táta zemřel náhle – infarkt během nedělní procházky v Prokopském údolí. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Po pohřbu jsme s mámou seděli u notáře. Všechno proběhlo rychle: dům na Smíchově, úspory, akcie… Všechno bylo rozdělené napůl mezi nás dva. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Jenže pak přišel dopis z banky. Výpis účtu ukazoval nulu. Zavolal jsem notáři – prý máma předložila plnou moc a všechno převedla na sebe už týden po tátově smrti. Nevěřil jsem vlastním očím ani uším.

Začal jsem pátrat. Volal jsem tátovu kamarádovi Karlovi, který mi potvrdil, že táta o dědictví mluvil jasně: „Martinovi chci dát šanci postavit se na vlastní nohy.“

Když jsem to mámě řekl, rozplakala se. „Já jsem se bála, že všechno rozházíš. Že tě někdo podvede. Chtěla jsem tě chránit.“

„Chráníš mě tím, že mě okradeš?“ vyjel jsem na ni.

Týdny jsme spolu nemluvili. Každý den jsem chodil kolem jejího bytu na Barrandově a přemýšlel, jestli mám zazvonit. Ale pokaždé mě přemohla zloba i stud.

Začal jsem mít problémy v práci – kolegové si všimli, že jsem podrážděný, šéfová mi dala varování za zpožděné projekty. Kamarádi se mě ptali, proč už nechodím na pivo do hospody U Tří růží jako dřív.

Jednou večer mi zavolala sestra Jana: „Martine, máma je na tom špatně. Skoro nejí, pořád brečí. Nemůžeš jí to aspoň zkusit odpustit?“

„Jak bych mohl? Vždyť mi vzala všechno!“

„Všechno? Opravdu všechno? Nebo jen peníze?“

Ta otázka mě zasáhla víc než cokoliv předtím. Celou noc jsem nespal a přemýšlel nad tím, co vlastně znamená rodina a důvěra.

Nakonec jsem se rozhodl mámě napsat dopis:

„Mami,

nevím, jestli ti někdy dokážu odpustit to, co jsi udělala. Bolí mě to víc než jakákoliv jiná zrada v životě. Ale pořád jsi moje máma a nechci tě nenávidět. Možná jednou pochopím tvoje důvody, ale teď potřebuju čas.

Martin“

Odpověděla až za týden:

„Martine,

vím, že jsem ti ublížila a že mi možná nikdy neodpustíš. Udělala jsem chybu a teď za ni platím každý den. Peníze převedu zpět na tvůj účet – patří ti právem. Prosím tě jen o jediné: neztrácejme jeden druhého úplně.

Máma“

Když jsem si přečetl její slova, rozbrečel jsem se poprvé od tátovy smrti. Peníze mi máma opravdu vrátila – ale vztah mezi námi už nikdy nebude stejný.

Dnes často přemýšlím: Co je horší? Ztratit peníze nebo důvěru v člověka, kterého milujete? A dá se vůbec něco takového někdy úplně odpustit?