Proč mi dcera odmítá pomoci s nemocnou manželkou?

„Lucie, prosím tě, aspoň dneska bys mohla zůstat doma. Maminka na tom není dobře a já už sotva stojím na nohou,“ říkám jí zoufale ve dveřích, zatímco si navléká kabát. Její pohled je tvrdý, téměř ledový. „Tati, já už jsem ti to řekla stokrát. Nemůžu. Nechci. Nechci být doma. Nechci tohle všechno vidět.“

Zůstávám stát v předsíni, zatímco za ní zaklapnou dveře. V kuchyni slyším slabé zakašlání své ženy Aleny. Její nemoc postupuje rychleji, než jsme čekali. Lékaři nám dali naději, že léčba zabere, ale poslední týdny jsou jen nekonečný sled bolestí, léků a bezesných nocí. Tomáš, náš syn, přijíždí každý víkend z Brna, kde studuje, a vždycky se snaží pomoct. Ale Lucie… Lucie je jiná.

Sedím u stolu a přemýšlím, kde se stala chyba. Vždycky jsme byli normální rodina. Je pravda, že Lucie byla odjakživa citlivější, uzavřenější než Tomáš. Když byla malá, často se schovávala pod stůl a četla si knížky, zatímco Tomáš běhal venku s klukama. Alena jí vždycky rozuměla víc než já. Ale teď… teď se mi zdá, že mezi námi vyrostla zeď.

„Karle…?“ ozve se slabě z ložnice. Jdu za Alenou a sednu si k její posteli. Má kruhy pod očima a ruce jí třesou. „Byla tu Lucie?“ ptá se tiše.

„Byla… ale musela jít do práce,“ zalžu bez mrknutí oka. Alena jen přikývne a zavře oči.

Večer přijde Tomáš. Přinese čerstvé rohlíky a sedne si ke mně do kuchyně. „Tati, co Lucie? Zase nepřišla?“ ptá se opatrně.

„Nechce s tím mít nic společného,“ povzdechnu si. Tomáš chvíli mlčí a pak řekne: „Možná bychom jí měli dát čas.“

„Čas? Kolik času? Maminka tady nebude věčně!“ vybuchnu a hned toho lituju.

Tomáš mě obejme kolem ramen. „Tati, ona to má těžký. Vždycky byla jiná. Možná má strach.“

Strach? Co je to za výmluvu? Vždyť jsme rodina! Když je někdo nemocný, ostatní mu pomůžou. Tak to přece v Česku chodí! Nebo už ne?

Další den ráno najdu Lucii v kuchyni. Sedí u stolu a kouká do hrnku s kávou. „Lucie… prosím tě… proč mi to děláš?“ vyhrknu.

Zvedne ke mně oči plné slz. „Tati, já to nezvládnu. Já nemůžu vidět maminku takhle… Já mám pořád v hlavě, jak na mě křičela, když jsem byla malá… Jak mě nutila jít na gympl, i když jsem chtěla na uměleckou školu… Já jí to nedokážu odpustit.“

Sednu si naproti ní a poprvé po letech slyším pravdu. Vzpomínám si na ty hádky kvůli škole, na slzy i ticho mezi nimi. Vždycky jsem doufal, že čas všechno zahojí.

„Lucie… maminka tě má ráda. Jen chtěla pro tebe to nejlepší,“ snažím se ji přesvědčit.

„Ale nikdy se mě nezeptala, co chci já!“ vykřikne Lucie a rozpláče se.

Objímám ji a poprvé chápu, že bolest není jen fyzická nebo nemocná – někdy je hluboko v duši.

Dny plynou a já se snažím být mostem mezi Lucií a Alenou. Tomáš je stále oporou, ale i on je unavený. Alena slábne každým dnem víc.

Jednou večer sedíme všichni čtyři u postele v ložnici. Alena vezme Lucii za ruku a šeptá: „Promiň mi všechno… Chtěla jsem tě ochránit před světem…“

Lucie pláče a poprvé od začátku nemoci zůstává doma přes noc.

Nevím, jestli nám to pomůže všechno napravit. Ale aspoň jsme spolu.

Někdy si říkám: Co je vlastně důležitější – odpustit druhému nebo sobě? A jak dlouho může rodina přežít bez vzájemného pochopení?