Nečekaná cesta otce: Martinův zlomený den na porodním sále

„Martine, prosím tě, nezapomeň mi přinést tu vodu, mám hroznou žízeň,“ šeptala Klára, zatímco ji sestra pomalu tlačila na vozíku směrem k porodnímu sálu. Její oči byly plné strachu i očekávání. „Neboj se, všechno bude v pořádku. Miluju tě,“ odpověděl jsem a políbil ji na čelo. V tu chvíli jsem ještě netušil, že to je poslední polibek, který jí dám.

Na chodbě nemocnice v Motole bylo dusno. Všude kolem pobíhali lékaři a sestry, ale já slyšel jen tlukot vlastního srdce. Na mobilu mi blikala zpráva od tchyně: „Držím palce, Martine.“ Chtěl jsem jí odepsat, ale ruce se mi třásly. V hlavě mi běžely všechny ty scénáře, které jsme s Klárou probírali – jak budeme dvojčata vozit v kočárku po Stromovce, jak je naučím jezdit na kole, jak budeme společně slavit Vánoce.

Najednou se dveře otevřely a vyšla mladá lékařka. „Pane Novotný, pojďte prosím za mnou.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. „Je všechno v pořádku?“ vyhrkl jsem. „Vaše žena má komplikace. Děláme všechno, co můžeme.“

Čas se zastavil. Seděl jsem na tvrdé lavici a modlil se, i když jsem nikdy nebyl věřící. Vzpomněl jsem si na Klářin smích, na to, jak jsme se poznali na festivalu v Karlových Varech, jak jsme spolu poprvé jeli na chalupu do Krkonoš. Najednou mi hlavou probleskla myšlenka: Co když ji ztratím?

Po hodině čekání přišla další lékařka. „Pane Novotný… je mi to moc líto…“ Zbytek věty jsem neslyšel. Svět se rozpadl na tisíc kousků. Klára zemřela při porodu. Dvojčata přežila – holčička a chlapeček. Ale já byl najednou sám.

Z nemocnice jsem odcházel jako někdo úplně jiný. Doma mě čekal prázdný byt v Holešovicích, Klářina oblíbená kniha na stole, její hrnek s nápisem „Nejlepší máma na světě“. Děti byly ještě pár dní v inkubátoru a já nevěděl, jestli mám brečet nebo křičet.

Tchyně přijela hned druhý den. „Martine, musíš být silný kvůli dětem,“ říkala a objímala mě tak pevně, až mě bolely žebra. Ale já byl jen prázdná schránka. Moji rodiče přijeli z Plzně a snažili se mi pomoci s domácností, ale všechno mi připadalo zbytečné.

První návštěva u dětí byla jako sen. Malé ručičky sevřené v pěstičky, drobné nožky pod dekou. „Tohle je Anička a tohle je Tomášek,“ řekla sestřička. Když jsem je poprvé držel v náručí, rozbrečel jsem se. „Kláro, proč jsi tu teď se mnou?“ šeptal jsem do ticha.

Začaly týdny plné bezesných nocí a nekonečných otázek. Jak mám být táta i máma zároveň? Jak mám vysvětlit dětem, proč jejich maminka není? Každý den jsem bojoval s pocitem viny – kdybychom šli do jiné nemocnice, kdybychom rodili dřív…

Jednou večer jsem seděl u dětské postýlky a mluvil s Klárou nahlas: „Nevím, jestli to zvládnu. Všichni říkají, že čas zahojí rány, ale mně připadá, že se jen zvětšují.“

Začaly hádky s tchyní o výchovu dětí. „Klára by chtěla, aby Anička měla křest,“ tvrdila ona. Já byl proti – vždyť jsme nikdy nebyli věřící! „Ale je to tradice,“ naléhala. Nakonec jsme se pohádali tak hlasitě, že sousedi bouchali do stropu.

V práci mi šéf nabídl home office, ale kolegové šeptali za zády: „Chudák Martin…“ Nenáviděl jsem ten soucitný pohled. Chtěl jsem být silný kvůli dětem, ale někdy jsem měl chuť prostě utéct.

Jednou v noci Anička dostala horečku. Byl jsem zoufalý – nevěděl jsem, co dělat. Volal jsem pohotovost a brečel do telefonu: „Prosím vás, já nevím… moje žena zemřela… já to nezvládnu!“ Sestřička mě uklidnila a řekla mi přesně co dělat. Tehdy jsem si uvědomil, že musím bojovat dál.

Postupně jsem si začal psát deník pro Kláru – každý den jí popisuju pokroky dětí, jejich první úsměv, první slovo („táta“). Někdy mám pocit, že je tu se mnou.

Po roce jsme šli poprvé na hřbitov všichni tři – já a dvojčata. Položil jsem květiny na její hrob a šeptal: „Děkuju ti za všechno.“

Dnes už vím, že bolest nikdy nezmizí úplně. Ale naučil jsem se žít s ní a hledat radost v každém dni s dětmi. Přesto si každý večer kladu otázku: «Byl bych pro tebe dost dobrý táta i máma? A co bys mi poradila teď?»