Tři roky za zdmi: Příběh omylu, který mi vzal život

„To nemyslíte vážně! Já nejsem žádný Petr Dvořák!“ křičel jsem, když mě dva statní policisté tlačili do sanitky před panelákem v Modřanech. Sousedi stáli na balkónech, máma brečela a táta jen mlčky svíral klíče od auta. Všechno se to stalo tak rychle – jedno ráno, jedno zazvonění u dveří, a najednou jsem byl někdo jiný.

Všechno začalo tím dopisem. Přišel obyčejně, bez doporučení, jen s razítkem z Městského úřadu Praha 12. „Dostavte se k výslechu ve věci podezření z trestné činnosti.“ Smál jsem se tomu – já, Tomáš Novák, třicetiletý ajťák, co nikdy neměl ani pokutu za špatné parkování. Ale když jsem přišel na policii, všechno šlo do háje. „Pane Dvořáku, víme, že jste to byl vy. Máme svědky i záznamy,“ tvrdil vyšetřovatel. Marně jsem vysvětloval, že Petr Dvořák je někdo jiný. Prý mám podobné rysy, podobné jméno v systému, a hlavně – prý jsem se choval podezřele.

Moje rodina mi nejdřív věřila. Máma mi nosila buchty do vazby, táta sháněl právníka. Ale když přišlo rozhodnutí o mém umístění do psychiatrické léčebny v Bohnicích – prý kvůli „bludům o vlastní identitě“ – začali pochybovat i oni. „Tomáši, proč jim prostě neřekneš pravdu?“ šeptala máma při návštěvě přes sklo. „Mami, já JSEM Tomáš! Věř mi!“ Ale její oči už byly plné strachu.

První týdny v léčebně byly jako zlý sen. Spolupacienti křičeli v noci ze spaní, sestry mě považovaly za nebezpečného simulanta. „Pane Dvořáku, už toho nechte,“ říkala doktorka Šimková a zapisovala si něco do tlustého sešitu. „Musíte přijmout svou diagnózu.“ Každý den stejné otázky: „Jak se jmenujete? Proč jste ublížil té ženě?“ A já pořád dokola: „Jsem Tomáš Novák! Nikomu jsem neublížil!“

Začali mě léčit – silné léky na schizofrenii, injekce na uklidnění. Po pár týdnech jsem měl pocit, že už ani nevím, kdo vlastně jsem. Ztrácel jsem pojem o čase, o sobě samém. Jedinou jistotou byla stará fotografie v peněžence – já s rodiči na chalupě v Orlických horách. Tu mi ale po čase zabavili – prý abych se „nesnažil utíkat do minulosti“.

Jednou v noci jsem slyšel hádku na chodbě. „Ten kluk tam nepatří! To je omyl!“ křičel někdo z personálu. Ale ráno bylo všechno při starém. Nikdo mi nevěřil. Rodina přestala chodit na návštěvy – prý je to pro ně moc těžké. Zbyl jsem sám mezi cizími lidmi a cizími hlasy.

Po roce jsem rezignoval. Přestal jsem bojovat, přestal jsem mluvit. Jen jsem seděl na posteli a díval se z okna na šedé paneláky za plotem. Občas jsem si říkal, jestli opravdu nejsem blázen – když vám všichni tvrdí, že jste někdo jiný, začnete pochybovat i vy sami.

Jednou za mnou přišla mladá psycholožka Jana. Byla jiná než ostatní – poslouchala mě a nepsala si poznámky hned po každé větě. „Tomáši… nebo Petře?“ usmála se smutně. „Řekněte mi svůj příběh.“ Vyprávěl jsem jí všechno – o dětství v Praze, o studiu na ČVUT, o první lásce k Lucii z vedlejšího vchodu. Po hodině mlčela a jen tiše řekla: „Já vám věřím.“

Začala pátrat v archivech, hledat staré školní fotky a doklady. Trvalo to další rok, než našla chybu v systému – Petr Dvořák byl skutečně hledaný recidivista z Mostu, ale měl podobné rodné číslo jako já a stejné iniciály. Někdo na úřadě prostě zaměnil naše data.

Když mě po třech letech propustili, byl jsem jiný člověk. Vyšel jsem před bránu Bohnic s igelitkou svých věcí a nevěděl, kam jít. Máma mě objala, ale už jsme si nebyli blízcí jako dřív. Táta jen mlčky přikývl a odjel domů sám.

Snažil jsem se vrátit do života – najít práci, kamarády, smysl. Ale všude mě pronásledovala minulost: sousedi šeptali za zády, bývalá přítelkyně Lucie už měla dítě s někým jiným a moje místo v IT firmě dávno obsadil někdo jiný.

Jednou večer jsem seděl sám v kuchyni a díval se na starou fotku z chalupy. Přemýšlel jsem: Jak je možné, že jeden úřední omyl může zničit celý život? Kdo za to nese odpovědnost? A hlavně – může se to stát i vám?

Možná nejsem jediný Tomáš Novák v téhle republice… Ale kolik z nás ještě čeká na spravedlnost?