Mateřská intuice: Když mi všichni říkali, že je konec

„Paní Novotná, je mi to líto, ale vaše dítě už nemá srdeční ozvy.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě dodnes. Seděla jsem na gynekologii v Motole, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Můj muž Petr stál vedle mě, bledý jako stěna. Sestřička nám podávala kapesníky a já měla pocit, že se mi zhroutil svět. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství a najednou všechno skončilo.

„To není možné,“ šeptala jsem. „Včera večer jsem cítila, jak se hýbe.“ Lékařka jen zavrtěla hlavou: „Někdy se to stává. Je mi to opravdu líto.“ Petr mě objal, ale já cítila jen prázdnotu. Všichni kolem mě byli smutní, ale zároveň smíření. Jen já ne.

Doma jsem seděla na posteli a hladila si břicho. „Prosím tě, ozvi se mi ještě jednou,“ šeptala jsem zoufale. Petr se snažil být silný, ale večer se zhroutil v kuchyni. Slyšela jsem jeho tichý pláč přes dveře. Moje máma přijela z Kladna hned druhý den ráno. „Janičko, musíme to přijmout,“ říkala a tiskla mě k sobě. Ale já nemohla. Něco ve mně křičelo, že to není pravda.

Celou noc jsem nespala. Každou chvíli jsem čekala nějaký pohyb, nějaký zázrak. A pak, kolem třetí ráno, jsem ucítila slabé šimrání v břiše. Bylo to jako pohlazení motýlích křídel. „To není možné,“ šeptala jsem sama sobě a rozplakala se štěstím i strachem zároveň.

Ráno jsem vstala rozhodnutá. „Pojedu zpátky do nemocnice,“ oznámila jsem Petrovi i mámě. „Jani, vždyť ti to včera řekli…“ začal Petr, ale já ho přerušila: „Já vím, co cítím.“ V čekárně na gynekologii na mě koukali jako na blázna. „Paní Novotná, už jsme vám to vysvětlovali,“ řekla sestra podrážděně. Ale já trvala na svém.

Nakonec mě vzali na ultrazvuk. Lékařka byla jiná než včera – mladá, tmavovlasá paní doktorka Veselá. Přiložila mi sondu na břicho a najednou ztuhla. „Moment…“ zamumlala a přidala gel. Z reproduktoru se ozvalo slabé dunění – tlukot srdce! „Vaše dítě žije,“ vydechla překvapeně.

Rozplakala jsem se štěstím a Petr mě objal tak silně, až mě zabolelo břicho. Lékařka byla v šoku: „Tohle se opravdu nestává často…“ Vysvětlovala nám něco o špatné poloze plodu a technické chybě přístroje, ale já ji skoro nevnímala.

Začal kolotoč vyšetření a kontrol. Máma byla najednou plná energie a začala shánět výbavičku pro miminko, jako by chtěla dohnat ztracený čas. Petr byl opatrnější – pořád měl strach, že se něco pokazí. Já jsem ale věděla své.

Týdny ubíhaly a já si začala znovu užívat těhotenství. Ale rodina byla rozdělená – moje tchyně tvrdila, že bych měla být vděčná lékařům za jejich péči a ne je obviňovat z chyby. Můj bratr Tomáš zase zuřil: „Tohle je na žalobu! Co kdyby ses jim podvolila?“ Všichni měli svůj názor a hádky byly na denním pořádku.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u televize a on najednou řekl: „Jani, co když jsi měla pravdu jen náhodou? Co když to nebyla intuice?“ Podívala jsem se na něj a odpověděla: „A co když mateřská intuice opravdu existuje?“ Mlčel dlouho a pak mě jen pohladil po ruce.

Porod byl těžký – malá Anička přišla na svět o tři týdny dřív a musela být pár dní v inkubátoru. Ale byla zdravá a krásná. Když jsem ji poprvé držela v náručí, věděla jsem, že všechno to trápení stálo za to.

Dnes je Aničce už pět let a je to nejživější dítě ve školce. Někdy si říkám, co by bylo, kdybych tehdy poslechla lékaře a vzdala to. Kolik žen asi uvěří autoritám místo vlastnímu srdci? A kolik z nás má odvahu jít proti proudu?

Možná bychom si měli častěji klást otázku: Kdy jste naposledy poslechli svůj vnitřní hlas místo toho, co vám říkali ostatní?