Dům, který postavilo srdce: Příběh otce, který neztratil naději

„Tati, kde dneska budeme spát?“ zeptala se mě Anička, když jsme stáli před zavřenými dveřmi našeho bytu v paneláku na okraji Olomouce. Můj hlas se mi zadrhl v krku. „Neboj, něco vymyslíme,“ odpověděl jsem a snažil se, aby to znělo klidně. Ale uvnitř mě to bolelo tak, že jsem měl pocit, že se rozpadnu na kousky.

Bylo to jen pár měsíců od chvíle, kdy nám rakovina vzala moji ženu, jejich maminku. Od té doby jsem byl jen stínem člověka, kterým jsem býval. Každý den jsem bojoval s únavou, smutkem a hlavně s pocitem, že selhávám. Když přišel dopis od exekutora, že máme do týdne opustit byt kvůli dluhům, které jsem ani nevěděl, že máme, svět se mi zhroutil podruhé.

„Tati, proč nemůžeme domů?“ ptal se malý Honzík a tiskl mi ruku tak silně, až mě to zabolelo. „Protože… protože někdy se věci pokazí,“ zašeptal jsem a cítil, jak mi po tváři stéká slza. Snažil jsem se ji rychle setřít, aby to děti neviděly.

První noc jsme strávili u mé sestry Jany. Její byt byl malý a ona měla vlastní rodinu, ale přesto nás přijala. Seděli jsme večer v kuchyni a Jana na mě upřeně hleděla. „Tomáši, musíš něco udělat. Děti tě potřebují silného.“

„Já vím,“ povzdechl jsem si. „Ale kde mám vzít sílu? Nemám práci, nemáme domov…“

„Zkus obecní úřad,“ navrhla Jana. „Možná ti pomůžou.“

Druhý den jsem šel na úřad. Paní Novotná za přepážkou byla laskavá, ale její slova byla tvrdá: „Pane Nováku, obecní byty jsou plné. Můžeme vám nabídnout azylový dům.“

Azylový dům… nikdy bych nevěřil, že tam skončím. Ale nebylo zbytí. Děti byly zmatené a smutné. Anička přestala mluvit a Honzík začal v noci brečet ze spaní.

Jednoho dne přišla do azylového domu paní učitelka z Aniččiny školy. „Pane Nováku, slyšela jsem o vaší situaci. Rodiče ve škole by rádi pomohli.“

Nechápal jsem. „Jak by mohli pomoct?“

„Sbíráme peníze na pomoc vaší rodině. A taky hledáme někoho, kdo by vám mohl pronajmout byt.“

Byl jsem v šoku. Nikdy jsem nebyl zvyklý žádat o pomoc. Ale teď už nešlo jen o mě.

Začaly se dít malé zázraky. Někdo nám přinesl tašky s jídlem. Jiný daroval dětem oblečení. Jedna rodina nabídla, že nám půjčí chalupu na vesnici u Litovle, než najdeme něco trvalejšího.

Když jsme přijeli do té chalupy, děti poprvé po dlouhé době vykouzlily úsměv. „Tati, tady je krásně!“ volala Anička a běžela po zahradě mezi jabloněmi.

Začal jsem chodit na brigády – pomáhal jsem místnímu řezníkovi i starostovi s opravou obecního hřiště. Lidé ve vesnici byli neuvěřitelně vstřícní. Každý den někdo přišel s nabídkou pomoci nebo jen s teplou polévkou.

Jednoho večera mi zazvonil telefon. Byl to starosta: „Tomáši, mám pro tebe dobrou zprávu. Jeden starší pán od nás odešel do domova důchodců a jeho domek je volný k pronájmu za symbolickou cenu.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. Ještě ten večer jsme šli s dětmi domek prohlédnout. Byl malý a potřeboval opravit střechu i okna, ale byl náš – aspoň na chvíli.

Začali jsme s dětmi uklízet a opravovat. Lidé z vesnice nosili starý nábytek, nádobí i záclony. Paní učitelka přinesla vánoční stromeček a ozdoby.

Na Štědrý den jsme seděli u stolu v našem novém domově. Anička zpívala koledy a Honzík rozbaloval dárky od lidí z vesnice. Díval jsem se na ně a poprvé po dlouhé době cítil klid.

Večer jsem šel ven na zahradu a díval se na hvězdy. Vzpomněl jsem si na svoji ženu a tiše jí poděkoval za sílu vydržet.

Dnes už vím, že člověk nikdy není úplně sám – pokud má kolem sebe lidi s dobrým srdcem.

Někdy si ale kladu otázku: Proč musí přijít až taková krize, aby lidé ukázali svou pravou tvář? A co bychom dělali bez těch obyčejných hrdinů kolem nás?