Nemohu odpustit svému synovi, že mi vzal šanci na štěstí: Příběh jedné osamělé matky

„To nemyslíš vážně, mami! Chceš mi říct, že s tím chlapem opravdu budeš bydlet?“ Tomáš stál ve dveřích mé ložnice, ruce zaťaté v pěst a oči plné výčitek. Bylo mu tehdy devatenáct, ale v tu chvíli vypadal jako malý kluk, kterému někdo vzal oblíbenou hračku. Srdce mi bušilo až v krku. „Tomáši, já… já mám právo být šťastná,“ zašeptala jsem a snažila se potlačit slzy.

Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v takové situaci. Po rozvodu s Petrem jsem zůstala sama. Tomáš byl tehdy ještě na základce a já dělala všechno pro to, abych mu rozpad rodiny co nejvíc ulehčila. Všechno jsem mu obětovala – čas, energii, sny. Pracovala jsem jako zdravotní sestra na směny v nemocnici v Plzni a večery trávila s ním u domácích úkolů nebo na trénincích fotbalu. Byla jsem unavená, ale nikdy jsem si nestěžovala.

Když Tomáš odešel na střední školu, začala jsem si uvědomovat, jak moc mi chybí vlastní život. Přátelé se rozprchli, rodiče zestárli a já zůstala v našem malém bytě sama. Prázdné večery mě dusily. A pak přišel Karel. Poznali jsme se v nemocnici – byl to nový technik na oddělení. Měl laskavé oči a smysl pro humor, který mi připomínal, že život může být i veselý. Po měsících opatrného přátelství jsme spolu začali chodit.

Poprvé po letech jsem se těšila domů. Karel mě bral na výlety do Šumavy, smáli jsme se spolu u televize a plánovali společnou budoucnost. Když mi navrhl, abychom začali bydlet spolu, měla jsem pocit, že se mi konečně vrací barvy do života. Jenže Tomáš to nesl těžce.

Začalo to nenápadně – poznámkami u večeře, že „Karel není jeho táta“ nebo že „mu vadí cizí chlap v bytě“. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ho nikdy nepřestanu milovat, ale že mám právo na vlastní štěstí. Tomáš však přitvrdil. Přestal se mnou mluvit, domů chodil pozdě a když už přišel, hádal se kvůli každé maličkosti.

Jednou večer jsem slyšela, jak volá svému otci: „Tati, ona je úplně mimo! Chce žít s nějakým cizím chlapem! Co mám dělat?“ Petr mi pak volal a vyčítal mi, že „zanedbávám syna kvůli nějakému frajerovi“. Byla jsem v pasti mezi dvěma muži – synem a partnerem.

Karel to dlouho snášel mlčky. Snažil se Tomáše zapojit do rozhovorů, nabízel mu pomoc s učením nebo ho zval na fotbal. Tomáš však jeho snahu odmítal s ledovým klidem nebo posměchem. Jednou dokonce Karlovi řekl: „Stejně tu nevydržíte dlouho.“

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Karla sedět u stolu s kufrem vedle sebe. „Ivano, já už to nezvládnu. Tvůj syn mě nenávidí a já nechci být důvodem vašeho neštěstí,“ řekl tiše. Prosila jsem ho, ať zůstane, ale věděla jsem, že má pravdu. Odešel ještě ten večer.

Tomáš přišel domů později a našel mě uplakanou v kuchyni. „Tak už je pryč? To je dobře,“ řekl bez špetky lítosti. V tu chvíli jsem pocítila takovou zlost a bolest, jakou jsem nikdy předtím nezažila. „Proč mi to děláš? Proč mi nedopřeješ trochu štěstí?“ křičela jsem na něj. On jen pokrčil rameny: „Ty jsi moje máma. Nemáš právo mě opustit.“

Od té doby mezi námi vznikla zeď. Mluvili jsme spolu jen o nutných věcech – nákupy, škola, účty. Já se uzavřela do sebe a Tomáš trávil většinu času mimo domov. Přestala jsem spát, jídlo mi nechutnalo a v práci jsem byla jako tělo bez duše.

Jednou mě kolegyně Jana vzala stranou: „Ivano, musíš myslet i na sebe. Nejsi jen matka.“ Rozplakala jsem se jí na rameni jako malá holka.

Dnes je to už rok od chvíle, kdy Karel odešel. Tomáš maturuje a plánuje vysokou školu v Praze. Já zůstávám sama v našem bytě plném ticha a vzpomínek na to, co mohlo být. Každý den bojuji s tím, jestli mu dokážu odpustit – za to, že mi vzal šanci na lásku i za to, že mě donutil zapomenout na sebe samu.

Někdy si říkám: Měla jsem být tvrdší? Měla jsem dát přednost sobě? Nebo je mateřská láska opravdu o tom všechno obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?