Když se domov rozpadá: Boj o prostor s tchyní v našem malém bytě

„To snad nemyslíš vážně, Petro!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak jeho matka Jana v předsíni rozepíná svůj starý kabát a pokládá kufr na naši botníkovou skříňku. „Jen na pár týdnů, než se to u ní doma opraví,“ šeptal mi Petr do ucha, ale jeho pohled uhýbal. Věděla jsem, že to nebude jen na pár týdnů. Věděla jsem, že odteď už nic nebude jako dřív.

Jana byla vždycky dominantní žena. Všechno muselo být podle ní – od toho, jak se skládají ručníky, až po to, co budeme mít k večeři. V našem malém bytě na Jižním Městě nebylo místo ani pro naše vlastní věci, natož pro dalšího člověka. Ale Petr byl její jediný syn a nikdy jí neuměl říct ne. „Mami, tady máš pokoj,“ ukazoval jí náš obývák, kde jsme měli rozkládací gauč a televizi. Můj úkryt po dlouhých dnech v práci se najednou stal jejím královstvím.

První dny jsem se snažila být milá. Vařila jsem její oblíbené jídlo – svíčkovou s knedlíkem, i když jsem věděla, že mi pak bude vyčítat, že omáčka není dost hustá. „Víš, já to dělám trochu jinak,“ poznamenala hned první večer a vzala mi vařečku z ruky. Petr seděl u stolu a dělal, že nic neslyší. Cítila jsem, jak se mi v hrudi hromadí vztek a bezmoc.

Začaly hádky o maličkosti. Jana nechávala otevřené dveře do ložnice, i když jsem jí opakovaně říkala, že chci mít aspoň trochu soukromí. „To je přece zbytečné,“ mávla rukou. „Vždyť jsme rodina.“ Jednou večer jsem našla své spodní prádlo přeložené jinak ve skříni. „Uklidila jsem ti to,“ řekla s úsměvem, který mě bodl jako nůž.

Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Když jsem mu řekla, že už to dál nevydržím, jen pokrčil rameny: „Co mám dělat? Je to moje máma.“ Chtěla jsem křičet: „A já? Já tu nejsem?“ Ale místo toho jsem šla do koupelny a tiše plakala do ručníku.

Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů později než obvykle, seděla Jana s Petrem u stolu a něco si šeptali. Když mě zahlédli, Jana se narovnala a řekla: „Myslím, že bychom měli přestavět byt. Takhle to není praktické.“ Zírala jsem na ni v šoku. „Tohle je můj domov,“ zašeptala jsem. „A já už nevím, kde je moje místo.“

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila do fitka nebo jen tak bloumala po sídlišti mezi paneláky. Kamarádka Lenka mi jednou řekla: „Musíš si nastavit hranice! Jinak tě sežere zaživa.“ Ale jak mám nastavit hranice člověku, který je přesvědčený, že má na všechno právo?

Jednoho rána jsem našla na stole dopis od Jany pro Petra. Bylo v něm napsáno: „Petře, tvoje žena je ke mně chladná. Myslím, že bychom si měli promluvit o tom, jak to tady bude dál.“ Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že pokud teď nezasáhnu, přijdu o všechno.

Večer jsem si sedla naproti Petrovi a řekla: „Musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde.“ Chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Já vím.“ Poprvé za celou dobu se mi podíval do očí. „Ale co mám dělat? Ona nemá kam jít.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Já už nemám domov! Každý den se vracím do bytu, kde nemám klid ani soukromí. Nemůžu tu žít s někým, kdo mě nerespektuje.“

Petr dlouho mlčel. Nakonec řekl: „Zkusím s ní promluvit.“

Dny plynuly a nic se neměnilo. Jana byla pořád všude – v kuchyni, v koupelně, v mém životě. Jednou večer jsem přišla domů a našla ji v mé posteli s tím, že „potřebovala na chvíli lehnout“. To byl poslední hřebík do rakve mé trpělivosti.

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí a odešla k Lence. Petr mi volal a psal zprávy: „Prosím vrať se domů.“ Ale já už nevěděla, co je to domov.

Po týdnu mi Petr napsal: „Máma si našla podnájem. Prosím vrať se.“ Vrátila jsem se – ale něco mezi námi už bylo zlomené.

Teď sedím u okna našeho bytu a dívám se na šedé paneláky venku. Přemýšlím: Kde končí povinnost vůči rodině a začíná právo na vlastní život? Může manželství přežít takovou zkoušku? Co byste udělali vy na mém místě?