Ve čtyřiceti osmi letech znovu matkou: Co na to řeknou ostatní?

„To si děláš srandu, Jano! V tomhle věku?“ vyhrkla moje sestra Alena, když jsem jí mezi dveřmi našeho panelákového bytu oznámila, že čekám dítě. Její hlas se nesl chodbou jako ozvěna, která se mi zabodla hluboko do srdce. „Co na to řeknou lidi? Co na to řeknou tvoje děti?“ Její slova byla jako ledová sprcha. Sama jsem tomu ještě pořádně nevěřila. V osmačtyřiceti letech, po dvaceti letech manželství, které skončilo rozvodem, po dvou dospělých dětech, které už dávno žily své životy, jsem měla za to, že mě čeká už jen klid, volné víkendy a káva s kamarádkami. Žádné noční vstávání, žádné plenky, žádné školky. Jenže život si se mnou zahrál jinou hru.

Seděla jsem na posteli a v ruce svírala těhotenský test. Dvě čárky. Dvě zatracené čárky. Hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Jak to řeknu dětem? Co řekne máma? Co řekne můj nový partner Petr, který má už dvě dospělé dcery a vždycky tvrdil, že další děti nechce? Byla jsem v šoku a zároveň jsem cítila zvláštní klid. Jako by mi někdo dal druhou šanci. Nebo mě chtěl potrestat za to, že jsem si začala užívat života až teď?

„Mami, to nemyslíš vážně,“ řekla dcera Klára, když jsem jí to oznámila po telefonu. „Vždyť jsi starší než většina babiček ve školce!“ Slyšela jsem v jejím hlase strach i stud. Syn Tomáš byl o něco smířlivější: „Hele, jestli jsi šťastná, tak je mi to jedno. Ale připrav se na to, že lidi budou kecat.“

A kecali. Sousedka paní Novotná si mě začala prohlížet jako raritu. V obchodě jsem zaslechla dvě prodavačky šeptat: „To je ta, co čeká dítě skoro v padesáti.“ V práci se mě kolegyně ptaly, jestli to není omyl nebo jestli si to nenechám vzít. Každý měl potřebu komentovat můj život, jako by byl veřejným majetkem.

Petr byl zaskočený. „Jano, já už mám svoje roky… Myslel jsem, že budeme cestovat, užívat si…“ Jeho slova mě bolela víc než cokoliv jiného. „Ale já to dítě chci,“ řekla jsem tiše. „Je to možná poslední šance.“ Dlouho mlčel. Nakonec jen přikývl: „Tak dobře. Ale bude to těžké.“

Začaly mě pronásledovat pochybnosti. Co když budu mít komplikace? Co když dítě nebude zdravé? Co když ho nebudu stíhat vychovávat? Každý den jsem bojovala sama se sebou i s okolím. Máma mi vyčetla: „Vždyť už jsi měla klid! Proč si to děláš?“ Alena se mnou přestala mluvit úplně.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom, jak moc nás ovlivňuje strach z toho, co řeknou ostatní. Proč je v Česku pořád tak těžké být jiný? Proč je žena po čtyřicítce automaticky odepsaná jako matka? Vzpomněla jsem si na všechny ty pohledy v čekárně u gynekologa – mladé maminky s bříšky a já mezi nimi jako jejich matka.

Těhotenství nebylo jednoduché. Měla jsem nevolnosti, bolesti zad a neustálý strach o miminko. Petr se snažil být oporou, ale bylo vidět, že ho to celé děsí. Jednou jsme se pohádali tak, že odešel na dva dny k dceři. Vrátil se až poté, co mu jeho nejmladší dcera řekla: „Tati, buď rád, že máš ještě šanci být tátou.“

Porod přišel dřív než měl. Byla jsem sama doma, když mi praskla voda. Volala jsem sanitku a modlila se, aby všechno dobře dopadlo. Malý Matěj přišel na svět zdravý, i když trochu předčasně. Když mi ho dali do náruče, rozbrečela jsem se štěstím i úlevou.

Dnes je Matějovi půl roku. Klára i Tomáš ho nakonec přijali – Klára dokonce říká, že je ráda za malého brášku. Petr je unavený, ale šťastný. Alena se mi omluvila a máma hlídá vnoučka s úsměvem.

Ale pořád cítím pohledy lidí na ulici i v obchodě. Pořád slyším šepot: „To je ta stará matka.“ Někdy mě to bolí, jindy se tomu směju.

A tak si večer sednu s Matějem v náručí a ptám se sama sebe: Kdo vlastně určuje, kdy je žena dost stará na to být matkou? Proč máme pořád potřebu soudit druhé místo toho, abychom jim přáli štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?