Když pravda bolí víc než lež: Příběh o zradě a hledání sebe sama

„Tohle přece nemůže být pravda…“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem zírala na otevřený email na Michalově notebooku. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly tak, že jsem sotva dokázala ovládat myš. Byla středa večer, děti už spaly a Michal odešel do koupelny. Neplánovala jsem špehovat, ale když nechal počítač otevřený a já zahlédla předmět zprávy „Chybíš mi“, něco mě uvnitř bodlo. Vždyť on byl ten, kdo mi celé roky tvrdil, že nevěra je konec všeho. Že kdybych ho někdy podvedla, už by mi nikdy nedokázal věřit.

V hlavě mi běžely útržky našich rozhovorů: „Víš, Jano, já bych nikdy neodpustil nevěru. To je prostě hranice.“ A teď… teď jsem četla jeho slova jiné ženě. „Myslím na tebe pořád. Dneska večer bych tě nejradši objal.“

Když se vrátil do obýváku, seděla jsem tam jako socha. „Co se děje?“ zeptal se nevinně. „Máš něco na srdci?“

„Mám,“ řekla jsem tiše a ukázala na obrazovku. V tu chvíli zbledl. „To není tak, jak to vypadá…“ začal koktat.

„Jak to tedy je?“ vyjela jsem na něj poprvé za deset let manželství. „Celou dobu jsi mi říkal, že nevěra je konec. A teď? Co mám dělat já?“

Mlčel. Jen seděl a díval se do země. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi hroutí celý svět. Vždycky jsem si myslela, že pokud je něco v našem vztahu jisté, je to právě jeho věrnost. Byli jsme spolu deset let, máme dvě děti – Aničku a Honzíka – a prošli jsme si už ledasčím. Ale tohle…

Noc byla dlouhá. Michal spal na gauči a já v ložnici převalovala myšlenky sem a tam. Ráno jsem musela fungovat – připravit snídani, obléct děti do školy, tvářit se normálně před tchyní, která nám ráno přišla pohlídat děti, protože jsem měla důležitou poradu v práci.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Jani, jsi v pohodě?“ ptala se mě Petra z vedlejší kanceláře.

„Jen špatná noc,“ zalhala jsem.

Večer jsme si s Michalem sedli ke stolu. „Jano, prosím tě… byla to chyba. Nic to neznamenalo,“ začal opatrně.

„Nic to neznamenalo? Tak proč jsi mi celé roky tvrdil opak? Proč jsi mě nutil věřit, že nevěra je konec?“

„Já nevím… byl jsem unavený, cítil jsem se přehlížený…“

„A já? Myslíš, že já se někdy necítím sama? Že nemám chuť utéct? Ale nikdy bych ti to neudělala!“

Slzy mi tekly po tváři a on jen seděl a mlčel. V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o něj – jde i o mě. O to, jak moc jsem se v tom vztahu ztratila.

Další dny byly jako zlý sen. Doma bylo dusno, děti cítily napětí a ptaly se: „Mami, proč je táta smutný?“ Nevěděla jsem, co jim říct. Tchyně si všimla změny a jednoho dne mě vzala stranou: „Jano, co se děje? S Michalem jste byli vždycky takový pár…“

„Někdy člověk zjistí věci, které by radši nevěděl,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti v Modřanech, kde jsme bydleli. Přemýšlela jsem o tom, jestli má cenu zůstávat kvůli dětem nebo jestli mám právo být šťastná i já sama. Kamarádka Lenka mi řekla: „Jani, musíš myslet i na sebe. Nemůžeš žít jen pro rodinu.“

Jednou večer přišel Michal s kyticí růží a omluvou: „Prosím tě, odpusť mi. Udělal jsem chybu.“

„A kdybych to byla já? Odpustil bys mi?“ zeptala jsem se ho přímo.

Zamyslel se a pak tiše řekl: „Nevím.“

V tu chvíli jsem pochopila, jak moc jsou jeho zásady jen slova bez obsahu.

Začali jsme chodit na manželskou terapii. Bylo to těžké – vytahovat staré křivdy, mluvit o pocitech osamění a zklamání. Terapeutka nám dala za úkol každý den si říct jednu věc, kterou si na tom druhém vážíme. První dny jsme mlčeli. Pak Michal řekl: „Vážím si toho, jak se staráš o děti.“ Já odpověděla: „Vážím si toho, že jsi dobrý táta.“ Ale mezi námi zůstávalo ticho.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Honzík přišel s obrázkem: „Mami, tati, nakreslil jsem nás všechny spolu.“ Podívala jsem se na ten obrázek a rozbrečela se.

Nevím, jestli mu někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – už nikdy nezapomenu myslet i na sebe.

Možná je někdy lepší odejít než zůstat ve lži. Nebo má smysl bojovat za rodinu i přes zradu? Co byste udělali vy na mém místě?