Celý život jsem žila pro rodiče. Teď, když tu nejsou, nevím, kdo vlastně jsem.

„Mami, už zase jsi zapomněla vzít léky!“ křičela jsem z kuchyně, zatímco jsem míchala polévku. Bylo mi tehdy třicet pět a místo toho, abych řešila vlastní život, jsem už deset let žila zpátky v našem starém panelákovém bytě na Jižním Městě. Táta byl po mrtvici, máma se hroutila pod tíhou péče a já… já jsem prostě přišla domů. Na chvíli. Aspoň jsem si to tehdy myslela.

„Já vím, Haničko, promiň,“ ozvalo se slabě z obýváku. Máma seděla u okna a dívala se ven na šedé sídliště. Táta spal, jeho dech byl těžký a přerušovaný. Každý den byl stejný: vstát, připravit snídani, podat léky, převléct tátu, vyřídit nákupy, vyzvednout recepty u doktora, uvařit oběd… a večer padnout do postele s pocitem, že jsem zase nic nestihla pro sebe.

Moje kamarádky ze střední se vdávaly, rodily děti, jezdily na dovolené do Chorvatska nebo aspoň na chalupu do Krkonoš. Já jsem byla pořád tady. „Hani, proč si nenajdeš někoho? Vždyť jsi ještě mladá!“ ptala se mě často sousedka paní Novotná. Jenže jak? Kdo by chtěl ženu, která nemá čas ani na kafe?

Roky plynuly. Táta odešel první. Bylo mi čtyřicet šest a poprvé v životě jsem pocítila prázdnotu tak hlubokou, že mě dusila. Máma se sesypala úplně. „Haničko, co bych si bez tebe počala?“ šeptala mi večer do vlasů, když jsem ji objímala v posteli jako malou holčičku. A já jí věřila. Byla jsem tu pro ni. Pro oba.

Nikdy jsem nechtěla být sama. Ale nikdy jsem si nedovolila být s někým jiným než s nimi. Všechno ostatní bylo vždycky důležitější: jejich zdraví, jejich potřeby, jejich strachy. Moje touhy a sny jsem zamkla hluboko v sobě.

Jednou v noci jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na staré fotky. Máma s tátou na svatbě – mladí, krásní, šťastní. Já jako malá holka na klíně u táty. A pak už jen já a oni… až do konce.

Když máma před dvěma lety zemřela, zůstala jsem v bytě sama. Najednou nebylo komu vařit, komu podávat léky, pro koho žít. První týdny jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Každý kout mi připomínal jejich smích i hádky, jejich vůně i nemoci.

Jednoho dne mi zavolala Jana – spolužačka ze základky. „Hani, pojď na kafe! Už je to věčnost.“ Nechtělo se mi. Co bych jí vyprávěla? Že jsem celý život strávila mezi čtyřmi stěnami a teď nevím, co s časem?

Nakonec jsem šla. Seděly jsme v kavárně na I.P. Pavlova a Jana povídala o svých dětech, o manželovi, o práci v knihovně. „A co ty?“ zeptala se najednou a upřela na mě oči.

„Já… vlastně nevím,“ přiznala jsem tiše. „Celý život jsem byla jen dcera.“

Jana mě pohladila po ruce. „Ale teď můžeš být kýmkoliv chceš.“

Jenže jak? Jak začít žít ve čtyřiapadesáti? Jak najít smysl tam, kde byl vždycky někdo jiný na prvním místě?

Začala jsem chodit na procházky do parku. Pozorovala jsem lidi – maminky s dětmi, páry držící se za ruce, důchodce krmící holuby. Připadala jsem si neviditelná. Jako by můj život skončil spolu s mámou.

Jednou večer mi volal bratránek Petr: „Hani, nechceš přijet na víkend k nám na chalupu? Děcka tě chtějí vidět.“ Váhala jsem – vždyť už ani nevím, jak se chovat mezi lidmi.

Ale jela jsem. Děti mě objaly kolem pasu a smály se: „Teto Haničko! Uděláš nám palačinky?“ Najednou jsem cítila teplo u srdce – možná ještě nejsem úplně ztracená.

Začala jsem pomalu hledat sama sebe. Přihlásila jsem se na kurz keramiky v kulturním domě. Poprvé po letech mě něco těšilo jen kvůli mně samotné.

Ale pořád mě pronásleduje otázka: Neprožila jsem svůj život zbytečně? Nebylo by lepší být matkou, manželkou… mít někoho svého?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla paneláků kolem sebe. Kolik žen je asi jako já? Kolik z nás obětovalo všechno pro druhé a teď nevíme, jak žít samy pro sebe?

Možná není pozdě začít znovu hledat štěstí – i když je mi už přes padesát.

A tak se ptám: Je možné najít nový smysl života i tehdy, když jsme celý život žili pro někoho jiného? Nebo je už pozdě začít žít jen pro sebe?