Dali jsme dceři byt po babičce. Teď jsme pro ni jen přítěž

„Mami, prosím tě, můžeš mi to už konečně přestat připomínat?“ ozvala se Klára podrážděně, když jsem jí opět zmínila, že by mohla alespoň jednou za čas přijít na návštěvu. Stála jsem v kuchyni našeho starého bytu na Vinohradech, kde jsem strávila dětství i mládí, a v ruce svírala hrnek s kávou, který mi kdysi dala moje maminka. Byt byl tichý, prázdný – už dávno tu nikdo nebydlel. Po smrti maminky jsme ho s manželem pár let pronajímali, ale nikdy jsem se necítila dobře, když tu žili cizí lidé. Ten byt byl plný vzpomínek, vůně babiččiných buchet i dětských hádek s bratrem.

Když Klára oznámila, že čeká dítě a s manželem už jim jejich malý panelákový byt v Modřanech nestačí, rozhodli jsme se s Karlem udělat to, co nám připadalo správné. „Dáme jim ten byt,“ řekl tehdy Karel tiše, když jsme seděli večer u televize. „Stejně tam nikdo z nás nechce bydlet a Klára to potřebuje víc než kdokoliv jiný.“ Souhlasila jsem bez váhání. Byla to naše dcera. Chtěli jsme jí pomoct.

Přepis bytu proběhl rychle. Klára byla dojatá, objala mě a slíbila, že nám nikdy nezapomene, co jsme pro ni udělali. První týdny byly krásné – chodili jsme jim pomáhat s malováním, vybírali jsme spolu záclony a já měla pocit, že se nám rodina ještě víc semkla. Jenže pak se něco změnilo.

Začalo to nenápadně. Klára měla pořád méně času. „Mami, dneska nemůžeme, máme s Tomášem návštěvu,“ „Mami, promiň, ale malá je nemocná.“ Vždycky se našel důvod, proč se nevidíme. Když jsem jednou přišla neohlášeně – chtěla jsem jí donést koláč jako za starých časů – otevřela mi až po dlouhém zvonění a v očích měla podráždění. „Mami, příště prosím zavolej předem.“

S Karlem jsme si začali připadat jako vetřelci v bytě, který byl ještě před rokem naším domovem. Když jsme přišli na návštěvu, Klára byla nervózní, Tomáš se tvářil otráveně a vnučka Anička si hrála sama v pokoji. Už žádné společné nedělní obědy, žádné dlouhé rozhovory u kávy. Jen rychlé návštěvy a pocit, že překážíme.

Jednou večer jsem to nevydržela a rozplakala se před Karlem. „Co jsme udělali špatně? Vždyť jsme jim chtěli jen pomoct.“ Karel mě objal a mlčky mě hladil po vlasech. „Možná jsme jim dali až moc,“ řekl tiše.

Začala jsem si všímat detailů. Klára už se mě na nic neptala, nevolala mi pro radu jako dřív. Když jsem jí nabídla pomoc s hlídáním Aničky, odmítla mě s tím, že mají chůvu z agentury. „Je to pro nás jednodušší,“ řekla bez emocí.

Jednoho dne jsem zaslechla rozhovor mezi Klárou a Tomášem. „Tvoje máma si pořád myslí, že má právo nám do všeho mluvit jen proto, že nám dala ten byt,“ řekl Tomáš podrážděně. Klára jen mlčela.

Zůstala jsem stát za dveřmi a cítila se jako někdo cizí. Jako někdo, kdo už do jejich života nepatří.

Začala jsem pochybovat o všem. Měli jsme jim ten byt vůbec dávat? Nebylo by lepší ho prodat a peníze rozdělit? Nebo si ho nechat na stáří? Ale copak bych dokázala odmítnout vlastní dceři pomoc?

Jednou večer mi Klára zavolala sama od sebe. „Mami… promiň za všechno. Je toho na mě moc. Práce, dítě, domácnost… Někdy mám pocit, že se dusím.“ Chtěla jsem ji obejmout přes telefon. „Klárko, já tě chápu. Jen mi chybíš.“

Ale nic už nebylo jako dřív.

Když jsme šli s Karlem na procházku kolem domu, kde teď Klára bydlí, dívala jsem se na okna našeho bývalého bytu a přemýšlela: Je možné dát dítěti příliš mnoho? A když mu dáte všechno – neztratíte tím sami sebe?

Možná jsme chtěli být příliš dokonalými rodiči. Možná jsme měli víc myslet na sebe. Ale jak to udělat? Jak najít rovnováhu mezi pomocí a vlastním štěstím?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že je možné být příliš štědrý k vlastní rodině?