Vyměnila jsem byt, abych pomohla dětem. Teď jsem pro ně neviditelná.

„Mami, to je přece tvoje rozhodnutí, my tě do ničeho nenutíme,“ řekla mi dcera Lucie do telefonu, když jsem jí poprvé naznačila, že se v novém bytě cítím sama. Její hlas byl unavený, možná i podrážděný. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem součástí jejich každodenního života, že jsem se stala jen jakýmsi pozadím, které je možné kdykoliv vypnout.

Je mi šestašedesát a celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Nikdy jsem nechtěla moc – jen být potřebná, cítit blízkost svých dětí a vnoučat, mít své místo v jejich životech. Třicet let jsem žila v našem rodinném bytě na Vinohradech – velkém, světlém, třípokojovém. Z kuchyňského okna byl výhled na park a v létě jsme s manželem Petrem sedávali na balkoně a pozorovali západ slunce. Děti tu vyrostly, smály se, plakaly, hádaly se i smiřovaly. Bylo to místo plné vzpomínek.

Když Petr před pěti lety zemřel, zůstala jsem v bytě sama. Ze začátku za mnou děti chodily často – Lucie s manželem a dvěma dětmi, Tomáš se svou přítelkyní. O víkendech jsme vařili obědy, hráli karty, povídali si. Ale postupně návštěvy řídly. Lucie dostala novou práci v bance, Tomáš začal podnikat a byl pořád na cestách. Vnoučata rostla a měla své zájmy. Najednou jsem byla v tom velkém bytě jako cizinec.

Jednoho večera mi Lucie zavolala: „Mami, víš, že bychom potřebovali větší byt… Ale hypotéka je teď šílená a ceny letí nahoru.“ Slyšela jsem v jejím hlase zoufalství. V tu chvíli mě napadlo: Co kdybych jim pomohla? Můj byt měl hodnotu několika milionů. Kdybych ho prodala a koupila si něco menšího, mohla bych jim dát peníze na nový začátek.

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Byla to těžká volba – vzdát se místa, kde jsem prožila celý život. Ale říkala jsem si: vždyť rodina je důležitější než stěny a nábytek. Nakonec jsem jim to oznámila u nedělního oběda.

„Mami, to myslíš vážně?“ Tomáš se na mě díval s nedůvěrou.
„Ano. Vy potřebujete větší prostor pro děti. Já už tu být nemusím.“
Lucie mě objala a rozplakala se: „Jsi ta nejlepší máma na světě.“

Za pár měsíců bylo vše vyřízené. Já si koupila malý byt na okraji Prahy – dvoupokojový panelák v Modřanech. Dětem jsem dala peníze na akontaci a zbytek investovaly do rekonstrukce svého nového bytu na Žižkově.

První týdny byly zvláštní. Byt byl tichý, stěny holé. Chodila jsem po okolí a hledala nové známé tváře – ale nikdo mě tu neznal. Děti slibovaly, že budou jezdit často. Ale vždycky se něco našlo: „Mami, dneska má Anička balet.“ „Tomášek je nemocný.“ „Příští týden určitě přijedeme.“

Čas plynul a já si uvědomovala, že jsem pro ně čím dál méně důležitá. Volali mi jen tehdy, když něco potřebovali – pohlídat děti, poradit s úřady nebo půjčit peníze na opravu auta. Nikdo se neptal, jak se mám já.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na šedivé paneláky kolem sebe. Najednou mi zazvonil telefon.

„Mami? Potřebovala bych pohlídat děti zítra odpoledne…“
„Lucie, já mám zítra kontrolu u doktora.“
„Aha… No nic, zkusím tchyni.“

Zavěsila rychleji než obvykle. V tu chvíli mě bodlo u srdce – už nejsem první volba ani pro vlastní dceru.

Začala jsem chodit do klubu seniorů v Modřanech. Tam jsem poznala paní Alenu a pana Karla – oba také přišli o partnera a oba měli pocit, že jsou pro své děti spíš přítěží než oporou. Povídali jsme si o tom celé hodiny: „Víte,“ říkala Alena, „my jsme pro ně byli vždycky samozřejmostí. A teď jsme jen vzduch.“

Jednoho dne mě Lucie pozvala na oslavu Tomáškových narozenin. Připravila krásnou oslavu v jejich novém bytě – všude balonky, dort s autíčky… Ale já tam byla jako host mezi ostatními rodiči ze školky. Nikdo si mě moc nevšímal.

Když jsem večer přišla domů, rozbrečela jsem se jako malá holka. Tolik let jsem žila pro druhé – a teď mám pocit, že už mě nikdo nepotřebuje.

Začala jsem psát deník. Každý den si zapisuji své pocity: samotu, smutek i vztek. Někdy mám chuť zavolat Lucii a říct jí všechno – jak moc mě bolí jejich lhostejnost. Ale bojím se, že by to nepochopila.

Nedávno mi volal Tomáš: „Mami, promiň, že jsme teď tak zaneprázdnění… Ale víš co? Pojďme spolu příští víkend na výlet.“

Možná ještě není všechno ztracené. Ale někdy si říkám: Udělala jsem dobře? Nebyla moje oběť zbytečná? Co vlastně znamená být matkou dneska?

Možná mi odpovíte vy: Myslíte si, že rodiče mají dětem pomáhat za každou cenu? Nebo bychom měli myslet i na sebe?