Chtěla mě vystěhovat z mého bytu: Příběh o ztrátě domova a rodinné zradě

„Mami, musíš to pochopit. Je to jen na chvíli. Všichni máme těžké časy,“ říkala Jana, zatímco nervózně poposedávala na pohovce v mém obýváku. Její hlas byl tichý, ale pevný. V očích se jí leskla netrpělivost, kterou už ani neskrývala. Seděla jsem naproti ní, ruce složené v klíně, a cítila jsem, jak se mi srdce svírá. Byt byl plný ticha, které přerušovalo jen občasné houkání tramvaje z ulice.

Byla jsem vždycky nezávislá žena. Po smrti mého muže Karla jsem zůstala sama v našem třípokojovém bytě na pražském sídlišti, kde jsme společně zasadili starou lípu před oknem. Každý den jsem ji pozorovala a vzpomínala na chvíle, kdy jsme byli šťastní. Sousedi mě zdravili, znala jsem každou prasklinu ve zdech, každý škrábanec na parketách. Tady jsem byla doma.

Jana, moje mladší dcera, žila poslední roky sama s dvěma dětmi. Její manželství skončilo špatně a já jí vždycky pomáhala, jak jen to šlo – hlídala kluky, vařila jim obědy, půjčovala peníze. Ale teď přišla s návrhem, který mi vyrazil dech: „Mami, kdybys šla do té garsonky na Proseku… Tvůj byt bychom mohli pronajmout. Pomohlo by nám to všem.“

„A co moje věci? Co moje vzpomínky?“ zeptala jsem se tiše.

Jana se zamračila. „Mami, vždyť tam stejně jen sedíš sama. Tady je to velké a drahé. V garsonce budeš mít klid a my budeme mít na nájem.“

V tu chvíli jsem si připadala jako cizinec ve vlastním domě. Všechno, co jsme s Karlem budovali čtyřicet let, najednou nemělo žádnou cenu. Byla jsem pro ně jen stará ženská zabírající místo a peníze.

Noc byla dlouhá a já nemohla spát. Procházela jsem bytem, hladila staré fotografie na stěnách – svatba, první Vánoce s dětmi, Karel s úsměvem v kuchyni. Vzpomínky mě bodaly jako jehly. Přemýšlela jsem: Je opravdu správné držet se minulosti? Nebo bych měla ustoupit a pomoci Janě?

Ráno jsem šla do obchodu pro rohlíky a potkala sousedku paní Novotnou. „Marie, vypadáš unaveně,“ řekla starostlivě.

„Jana chce, abych se odstěhovala do garsonky,“ vyhrkla jsem.

Paní Novotná se zamračila: „To snad ne! Tady jsi doma. Kdo ti bude nosit polévku, když onemocníš? A co tvoje lípa?“

Její slova mě zahřála u srdce. Ale doma mě čekal další rozhovor s Janou.

„Mami, už jsi to rozmyslela?“ zeptala se hned ve dveřích.

„Jano, já tady nechci odejít. Tohle je můj domov,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala.

Jana protočila oči: „Myslíš jen na sebe! Já se tu dřu sama s klukama a ty si tu sedíš v luxusu!“

„To není pravda! Vždyť ti pořád pomáhám!“ bránila jsem se.

„Ale teď potřebuju víc! Potřebuju peníze! Myslíš si, že je snadné platit všechno sama?“ křičela Jana a slzy jí stékaly po tváři.

V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Chtěla jsem ji obejmout, ale ona utekla do kuchyně.

Dny plynuly v napjatém tichu. Jana se mnou skoro nemluvila, kluci byli zmatení. Snažila jsem se jim péct buchty a dělat pohádky před spaním jako dřív, ale atmosféra byla jiná – těžká a studená.

Jednou večer přišla Jana domů později než obvykle. Sedla si ke mně do obýváku a dlouho mlčela.

„Mami… promiň,“ zašeptala nakonec. „Já už nevím kudy kam. Bojím se o kluky… Bojím se o sebe.“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme plakaly spolu.

Začaly jsme hledat jiné řešení – menší byt pro ně tady na sídlišti, brigádu pro Janu, pomoc od sociální pracovnice. Nebylo to jednoduché a stále jsme se hádaly i smály zároveň.

Ale něco se změnilo: už jsem nebyla jen překážkou v jejím životě. Byla jsem zase její máma.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na naši lípu. Přemýšlím: Je domov místo nebo lidé? A kolik toho má člověk obětovat pro rodinu?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo bránit svůj domov i proti vlastní rodině?