«Zůstala jsem s ničím: Jak se můj život rozpadl po smrti partnera»

Když jsem potkala Tomáše, bylo mi skoro čtyřicet a byl to ten, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy nenajdu. Vybudovali jsme si společný život v útulném domě v klidné čtvrti v Brně. Tomáš měl dvě dospělé děti z předchozího manželství a i když byl náš vztah zdvořilý, nikdy nebyl zvlášť blízký. Žili jsme spolu téměř deset let, sdíleli jsme všechno kromě oddacího listu.

Náhlá smrt Tomáše na infarkt mě zcela vyvedla z míry. Uprostřed mého smutku mě zaskočily kroky jeho dětí. Přišly do domu jen pár dní po pohřbu, vyzbrojené právními dokumenty a pocitem nároku, který mě nechal beze slov. Tvrdily, že dům je jejich, protože byl stále napsán pouze na Tomáše. Neměla jsem žádný právní nárok na domov, který jsme spolu roky sdíleli.

Snažila jsem se s nimi rozumně mluvit a vysvětlit jim, že to byl i můj domov, ale byly neoblomné. Chtěly dům prodat a rozdělit si výtěžek. Dostala jsem měsíc na vystěhování. Šok ze ztráty Tomáše byl umocněn uvědoměním si, že přicházím i o domov, který jsme spolu vybudovali.

Bez úspor a bez rodiny poblíž jsem se ocitla v nejisté situaci. Ve 45 letech bylo začít znovu děsivé. Před lety jsem opustila práci, abych pomohla Tomášovi s jeho podnikáním, které jeho děti po jeho smrti okamžitě zavřely. Moje dovednosti byly zastaralé a trh práce byl neúprosný.

Přestěhovala jsem se do malého bytu na okraji města s tím málem peněz, co mi zbylo. Osamělost byla dusivá. Přátelé, kteří mě po Tomášově smrti podporovali, se pomalu vytráceli, pohlceni svými vlastními životy. Cítila jsem se neviditelná, jako by mé boje byly v širším kontextu bezvýznamné.

Každý den byl bojem proti zoufalství. Neustále jsem se hlásila na pracovní místa, ale pohovory byly vzácné. Zaměstnavatelé váhali přijmout někoho, kdo byl tak dlouho mimo pracovní trh. Můj věk se zdál být nepřekonatelnou překážkou.

Finanční tlak byl neúprosný. Účty se hromadily a často jsem musela volit mezi placením nájmu nebo nákupem potravin. Noci jsem trávila převalováním se a úzkostí přemýšlela, jak dlouho to takhle ještě vydržím.

Obrátila jsem se na sociální služby o pomoc, ale dostupná pomoc byla omezená a dočasná. Systém působil neosobně a přetíženě, neschopný poskytnout podporu, kterou jsem zoufale potřebovala.

Jak měsíce přecházely v roky, moje situace zůstávala nejistá. Sny, které jsme s Tomášem sdíleli, se zdály být vzdálenými vzpomínkami, zastíněnými tvrdou realitou mého nového života. Svět šel dál, lhostejný k mému utrpení.

V momentech reflexe jsem si uvědomila, jak zranitelná jsem byla bez právní ochrany nebo finanční nezávislosti. Byla to tvrdá lekce naučená příliš pozdě.

Můj příběh není ojedinělý; je to drsné připomenutí toho, jak rychle se může život změnit a jak snadno může být člověk opomenut. Ve společnosti, která často přehlíží ty, kteří propadnou sítem, jsem jen další neviditelnou obětí.