Jutro si balíte a odcházíte: Noc, kdy jsem vyhodila syna a snachu z bytu

„Jutro si balíte a odcházíte. Už to dál nevydržím,“ slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak se třese vztekem i zoufalstvím. Stála jsem uprostřed kuchyně, v ruce hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Maruška, moje snacha, se na mě dívala s otevřenou pusou, zatímco můj syn Honza jen mlčky sklopil oči. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Půl roku zpátky jsem je vítala s otevřenou náručí. Honza přišel o práci v autodílně, Maruška byla těhotná a jejich podnájem v Nuslích jim majitel ze dne na den vypověděl. „Mami, jen na pár týdnů, než se postavíme na nohy,“ sliboval Honza. Byla jsem ráda, že jim můžu pomoct. Vždyť co je rodina, když ne opora v těžkých časech?

Jenže týdny se změnily v měsíce. Maruška porodila malého Filípka a místo radosti přišla únava. Všude pleny, hračky, křik. Můj malý dvoupokojový byt v paneláku na Proseku se změnil v bitevní pole. Každý den jsem chodila z práce domů s nadějí na chvíli klidu, ale místo toho mě čekaly hádky o to, kdo má umýt nádobí nebo kdo koupí mléko. Maruška mi vyčítala, že Filípek nemá dost prostoru, Honza byl podrážděný a uzavřený do sebe.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Marušku v mé ložnici. „Potřebujeme víc místa,“ řekla mi bez omluvy. „Filípek tu nemůže spát v kuchyni.“ Můj pokoj byl poslední útočiště, kde jsem měla aspoň trochu soukromí. „To snad nemyslíš vážně,“ vyhrkla jsem. „Vždyť je to můj byt!“

„Ale my jsme rodina!“ křičel Honza z obýváku. „Měla bys nám pomoct!“

Pomáhala jsem jim – platila jsem většinu účtů, vařila jim večeře, hlídala Filípka, když Maruška potřebovala „pauzu“. Ale nikdo se mě neptal, jak se cítím já. Nikdo neviděl, že už nemůžu.

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že se mi třesou ruce, že zapomínám na schůzky. Moje kamarádka Jana mi jednou řekla: „Aleno, musíš myslet taky na sebe.“ Jenže jak? Jsem přece matka! Matky přece obětují všechno pro své děti… nebo ne?

Jedné noci mě probudil křik Filípka. Šla jsem do kuchyně a našla Marušku s Honzou, jak se hádají o peníze. „Máš jít na úřad práce!“ křičela Maruška. „A ty bys mohla taky přispět!“ obrátila se na mě.

V tu chvíli mi praskly nervy. „Dost! Tohle není život! Jutro si balíte a odcházíte!“ vykřikla jsem.

Nastalo ticho. Honza se na mě díval jako na cizího člověka. Maruška začala brečet.

„Mami… kam půjdeme?“ zeptal se Honza tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale já už takhle dál nemůžu.“

Celou noc jsem nespala. Slyšela jsem je balit věci, šeptat si v předsíni. Ráno odešli – s Filípkem v náručí a dvěma taškami oblečení.

Seděla jsem u stolu a dívala se na prázdný byt. Bylo ticho. Takové ticho, až mi bylo úzko.

Celý den mi hlavou běžely výčitky: Jsem špatná matka? Měla jsem vydržet? Co když jim venku bude hůř? Ale pak jsem si uvědomila – kdybych to neudělala teď, ztratila bych sama sebe.

Za pár dní mi Honza napsal zprávu: „Jsme u Maruščiných rodičů. Omlouvám se.“

Nevím, jestli mi někdy odpustí. Nevím, jestli si někdy odpustím já sama.

Ale jedno vím jistě: Někdy musí matka chránit nejen své děti, ale i sebe.

Udělala jsem správně? Nebo jsem jen podlehla vlastní slabosti? Co byste udělali vy na mém místě?