Když jsem přivedl nevěstu domů: Máma, která nechtěla odpustit

„Tohle nemyslíš vážně, Adame!“ Mámin hlas se rozléhal chodbou našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. V ruce držela utěrku, kterou nervózně žmoulala, a oči jí planuly směsí šoku a zklamání. Vedle mě stála Jana, moje žena – teď už oficiálně, po včerejší svatbě na radnici v Nuslích. Držela mě za ruku, ale cítil jsem, jak se jí třesou prsty.

„Mami, prosím tě…“ začal jsem tiše, ale ona mě nenechala domluvit.

„Tohle je tvoje žena? Tohle? Ani jsi mi neřekl, že se s někým vážně vídáš! A teď mi ji přivedeš domů jako hotovou věc?“

Jana sklopila oči. Věděl jsem, že tohle bude těžké. Máma byla vždycky dominantní, všechno muselo být podle ní. Táta odešel, když mi bylo dvanáct, a od té doby jsme byli jen my dva. Všechno zvládala sama – práci v nemocnici, domácnost i mě. Ale nikdy se nenaučila pouštět věci z ruky.

„Mami, já… my jsme se vzali. Miluju Janu. Je to moje rozhodnutí.“

„A co já? To jsi na mě úplně zapomněl? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“

Z kuchyně se ozvalo cinknutí hrnce. Máma se otočila a začala zběsile míchat polévku, jako by tím mohla zamíchat i svoje emoce. Jana stála nehnutě vedle mě a já cítil její napětí.

„Dobrý den, paní Novotná,“ řekla tiše Jana.

Máma se na ni ani nepodívala. „Dobrý den,“ procedila mezi zuby.

V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Ale byl jsem dospělý chlap, měl jsem ženu a musel jsem se postavit za ni i za sebe.

„Mami, prosím tě… Můžeš nám dát šanci? Jana je skvělá holka.“

Máma si utřela ruce do utěrky a konečně se na Janu podívala. „A co tvoje rodina? Kde máš rodiče? Proč tu nejsou?“

Jana polkla. „Moje maminka zemřela před třemi lety. Táta… s tím nemám dobrý vztah.“

Máma si odfrkla. „Takže žádná rodina. To je skvělé.“

Cítil jsem, jak mi rudne obličej. „Mami! To stačí!“

Nastalo ticho. Jana se mi opatrně vyvlékla z ruky a šla si sednout ke kuchyňskému stolu. Vypadala ztraceně. Já stál mezi dvěma ženami svého života a měl pocit, že se každou chvíli roztrhnu vejpůl.

Ten večer byl nekonečný. Máma byla odměřená, Jana tichá a já zoufalý. Když jsme odešli do mého starého pokoje – teď už našeho pokoje – Jana se rozplakala.

„Já to nezvládnu, Adame. Tvoje máma mě nenávidí.“

Objal jsem ji. „Dej jí čas. Ona je jenom… prostě taková.“

Ale čas nepomáhal. Každý den byl stejný: napětí u snídaně, ledové mlčení u večeře. Máma komentovala všechno – jak Jana vaří („U nás se brambory loupou jinak“), jak uklízí („Tohle jsi zapomněla utřít“), dokonce i to, jak se obléká („Tohle je do práce?“). Jana se snažila být milá, ale bylo to marné.

Jednou večer jsem přišel domů dřív z práce a slyšel jsem jejich rozhovor z kuchyně.

„Proč jste si musela vzít právě mého syna?“ ptala se máma ostře.

Jana odpověděla tiše: „Protože ho miluju.“

„Láska…“ máma si odfrkla. „Láska nestačí. On měl na víc.“

V tu chvíli jsem vtrhl do kuchyně. „Mami! Přestaň! Já jsem si Janu vybral sám!“

Máma se na mě podívala s očima plnýma slz. „A co já? Ty už mě nepotřebuješ?“

Bylo to poprvé, co jsem ji viděl tak zlomenou. Uvědomil jsem si, že její hněv je jen maska strachu ze samoty.

Další týdny byly ještě těžší. Jana začala chodit domů později z práce, vymlouvala se na přesčasy. Já byl mezi dvěma mlýnskými kameny – máma mě potřebovala, ale Jana taky.

Jednoho dne přišla Jana domů s kufrem v ruce.

„Odcházím na pár dní k Markétě,“ řekla tiše.

„Proč?“ zeptal jsem se zoufale.

„Nemůžu tu být. Tvoje máma mě ničí.“

Zůstal jsem stát v předsíni jako opařený. Máma vyšla z kuchyně a dívala se na mě s výrazem vítězství i smutku zároveň.

Ten večer jsem seděl v pokoji a přemýšlel nad tím, kde je moje místo. Mám být synem nebo manželem? Můžu být obojím?

Druhý den ráno jsem si sbalil pár věcí a odešel za Janou k Markétě.

Máma mi volala až večer.

„Adame… promiň mi to všechno,“ řekla tiše do telefonu. „Já jen… mám strach být sama.“

Rozplakal jsem se do sluchátka jako malý kluk.

Za pár dní jsme se s Janou přestěhovali do podnájmu v Modřanech. Máma nás navštěvovala málokdy, ale pomalu si zvykala na to, že už nejsem jen její malý kluk.

Dneska mám vlastní rodinu a s mámou máme lepší vztah než kdy dřív – i když to trvalo roky.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Musí člověk vždycky něco ztratit, aby mohl něco získat? Co byste udělali vy na mém místě?