Tíha nevyřčených pravd: Cesta Jany za sebepoznáním

„Jano, už jsi zase sama doma? To tě to nebaví? Vždyť bys mohla mít někoho po boku, aspoň na stáří!“ slyším hlas své sestry Aleny, sotva otevřu dveře. Je pátek večer, venku prší a já jsem se těšila na klidný večer s knihou. Místo toho stojím v předsíni, mokré boty a v hlavě mi hučí její slova.

„Aleno, já jsem spokojená,“ odpovím tiše, ale ona už si sundává kabát a rozhlíží se po bytě, jako by hledala důkazy mé samoty. „Spokojená? Sama? To není normální, Jani. Vždyť jsi byla vždycky tak společenská! Co by na to řekl táta?“

Táta… Jeho přísný pohled mě provází celý život. Když jsem se před třiceti lety vdávala za Petra, byl to on, kdo mi šeptal do ucha: „Hlavně ať je to napořád.“ Jenže napořád to nebylo. Po dvaceti letech manželství jsme si s Petrem přestali rozumět. Děti už byly z domu, on měl své koníčky, já svou práci v knihovně. Jednoho dne jsme si u snídaně řekli, že už spolu vlastně nejsme šťastní. Rozvod proběhl tiše, bez scén, ale v srdci mi zůstala prázdnota.

„Jano, ty potřebuješ chlapa,“ pokračuje Alena neúnavně. „Podívej na mě s Karlem – hádáme se, ale aspoň je tu někdo.“

„A co když já už nikoho nechci?“ vyhrknu najednou ostřeji, než jsem chtěla. Alena se zarazí a chvíli je ticho. „To říkáš jen tak. Každý chce být milovaný.“

Zavřu oči a vybavím si poslední roky. Po rozvodu jsem byla chvíli sama, pak jsem zkusila pár schůzek přes internet. Většina mužů byla buď zoufale osamělá, nebo hledala hospodyni. Jeden – Mirek – byl milý, ale když jsem mu řekla, že chci cestovat a věnovat se vnoučatům, jen pokrčil rameny: „Já bych radši seděl doma u televize.“

Začala jsem si zvykat na svůj klid. Ráno si uvařím kávu, pustím rádio a čtu si noviny. Občas přijde dcera Lucie s dětmi, někdy jdu s kamarádkou Danou do divadla. Ale nejradši mám ty chvíle, kdy můžu být sama se svými myšlenkami.

Jednou večer mi Lucie zavolala: „Mami, babička říkala, že bys měla najít někoho na stáří. Ty nechceš být šťastná?“

„Lucinko,“ povzdechnu si, „já jsem šťastná. Jen jinak než si myslíte.“

Ale je to pravda? Někdy mě přepadne smutek. Když vidím páry na procházce nebo když přijdu domů do prázdného bytu. Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky, kdy jsem žila podle očekávání ostatních – byla jsem vzorná dcera, manželka, matka. Teď chci být hlavně JANA.

Jednoho dne mě Dana vytáhne na výlet do Českého ráje. Sedíme na skále a díváme se do dálky. „Víš,“ začne Dana opatrně, „já ti závidím tu odvahu být sama. Já bych to nedokázala.“

„Není to odvaha,“ odpovím po pravdě. „Je to spíš únava z toho pořád někomu něco dokazovat.“

Dana se usměje: „Ale vždyť ty jsi vždycky byla ta silná.“

Možná mám opravdu sílu říct ne tomu tlaku okolí. Ale někdy mám pocit, že mě ta tíha nevyřčených pravd dusí. Že bych měla křičet: Nechci už nikoho! Chci žít podle sebe! Ale místo toho jen tiše mlčím a usmívám se.

Jednoho večera sedím u stolu s rodinou – Alena s Karlem se hádají o hlouposti, Lucie uklízí po dětech a já jen pozoruju ten chaos kolem sebe. Najednou mi dojde, že i když jsem sama, nejsem osamělá. Mám rodinu, přátele, své zájmy.

Když všichni odejdou a byt se ponoří do ticha, naliju si sklenku vína a sednu si k oknu. Dívám se na noční Prahu a přemýšlím: Proč je tak těžké přijmout, že štěstí může vypadat jinak pro každého z nás? Proč musí žena v mém věku pořád něco dokazovat?

Možná nikdy nebudu mít odvahu říct všem nahlas, co cítím. Ale aspoň sobě už nelžu.

A tak se ptám: Je opravdu nutné mít vedle sebe někoho jen proto, abychom byli podle ostatních úplní? Nebo je čas začít žít podle sebe – i když to znamená jít proti proudu?