Když se rodiny míchají: Rozhodnutí, které nás roztrhalo

„To už není k vydržení! Tomáš zase rozbil Aničce mobil!“ křičel Petr, když jsem vešla do obýváku. V ruce držel rozbitý telefon a jeho tvář byla rudá vztekem. Anička seděla v koutě a tiše plakala. Tomáš stál u dveří, ruce zaťaté v pěst a pohled upřený do země. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na kusy.

Nikdy jsem si nemyslela, že spojení dvou rodin bude tak těžké. Když jsme se s Petrem poznali, oba jsme měli děti z předchozích manželství. Já svého syna Tomáše, Petr svou dceru Aničku. Věřila jsem, že když budeme všichni chtít, zvládneme to. Ale realita byla jiná. Každý den hádky, žárlivost, soupeření o naši pozornost. Tomáš měl pocit, že ho Petr nemá rád, Anička zase tvrdila, že ji Tomáš šikanuje. A my dva jsme byli uprostřed toho všeho, unavení a zoufalí.

„Musíme s tím něco udělat,“ řekl Petr tišeji, když Anička odešla do svého pokoje. „Tohle už není normální. Nemůžeme pořád žít v napětí.“

Sedla jsem si na gauč a schovala obličej do dlaní. „Já vím… Ale co máme dělat? Tomáš je můj syn. Nemůžu ho jen tak poslat pryč.“

Petr si povzdechl. „Možná by mu prospělo být chvíli u tvých rodičů na chalupě. Tam je klid, příroda… Třeba by si odpočinul a my bychom tu mohli zkusit dát věci do pořádku.“

Ta slova mě bodla do srdce. Poslat Tomáše pryč? Bylo to správné? Nebo jen pohodlné? Přesto jsem věděla, že situace je neudržitelná. Každý den jsme se hádali kvůli dětem, každý večer jsem usínala s pocitem viny.

Druhý den jsem si s Tomášem sedla na postel. „Tome, co kdybys na chvíli jel k babičce a dědovi? Víš, jak moc tě mají rádi…“

Tomáš se na mě podíval s nedůvěrou. „Chceš mě poslat pryč? Protože Anička brečí? Vždycky je to moje vina!“

„To není pravda,“ snažila jsem se ho obejmout, ale ucukl. „Jen si myslím, že by ti tam bylo líp. Tady je teď moc napětí.“

„Já nechci! Ty mě tu nechceš!“ vykřikl a zabouchl za sebou dveře.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jestli dělám správnou věc. Ráno mi Tomáš oznámil, že pojede – prý abych byla šťastná. Jeho slova mě bolela víc než cokoliv jiného.

Když jsme ho vezli k mým rodičům do malé vesnice u Jindřichova Hradce, mlčel celou cestu. Jen občas se podíval z okna na pole a lesy. Moje máma ho objala a snažila se mu zvednout náladu, ale Tomáš byl jako tělo bez duše.

Doma bylo najednou ticho. Anička byla spokojenější, Petr klidnější. Jen já jsem měla pocit, že mi někdo vytrhl kus srdce. Každý večer jsem volala Tomášovi, ale byl odměřený a krátký. „Jo, mám se dobře… Jo, babi vaří… Jo, chodím ven…“

Po dvou týdnech mi máma volala: „Janičko, Tomáš je smutný. Skoro nemluví, nechce jíst… Myslím, že mu chybíš.“

Začala jsem pochybovat o všem. Bylo tohle opravdu řešení? Nebo jsme jen zametli problém pod koberec? Petr tvrdil, že doma je konečně klid a Anička se zlepšila ve škole. Ale já jsem každou noc brečela do polštáře.

Jednoho dne mi Tomáš napsal: „Mami, kdy si pro mě přijedeš?“ Ta zpráva mě zasáhla jako blesk. Okamžitě jsem sedla do auta a jela za ním.

Když jsem ho viděla stát před chalupou s batohem na zádech a očima plnýma slz, uvědomila jsem si, jak moc jsem ho zradila.

„Promiň mi to, Tome,“ šeptala jsem a objala ho tak pevně, jak jen to šlo.

Doma začalo všechno znovu – hádky, napětí… Ale tentokrát jsem už nedokázala předstírat, že je všechno v pořádku.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem v kuchyni a já mu řekla: „Možná jsme udělali chybu. Možná jsme měli hledat jiné řešení než poslat Tomáše pryč.“

Petr mlčel dlouho. „Já nevím… Chtěl jsem jen klid pro všechny.“

„Ale za jakou cenu?“ zeptala jsem se tiše.

Dnes už vím, že žádné jednoduché řešení neexistuje. Že rodina je někdy boj a kompromisy bolí všechny zúčastněné.

Někdy přemýšlím: Udělala bych to znovu? Nebo bych raději bojovala dál a hledala jiné cesty? Co byste udělali vy na mém místě?