Den, který všechno změnil: Neviditelné boje Nikoly

„Proč mi nikdo nevěří? Proč se na mě všichni dívají, jako bych byl vzduch?“ slyšela jsem šeptat muže, když jsem spěchala podloubím hlavního nádraží v Praze. Déšť bubnoval do střechy a já se snažila vyhnout kalužím, když jsem ho uviděla – seděl na studené zemi, obličej schovaný za špinavým šátkem, ruce zkřehlé zimou. Lidé kolem něj procházeli, aniž by si ho všimli. Jenže já jsem nemohla odtrhnout oči. Něco v jeho hlase mě zasáhlo.

Zastavila jsem se a vytáhla z kabelky dvacetikorunu. „Chcete něco k jídlu?“ zeptala jsem se nejistě. Muž zvedl hlavu a jeho pohled byl překvapivě jasný. „Nechci peníze. Jen… jen abyste mě viděla.“

To mě zarazilo. Vždycky jsem si myslela, že peníze jsou to jediné, co lidé na ulici potřebují. Ale v jeho očích byla bolest, kterou žádná mince nespraví. „Jmenuju se Nikola,“ řekl tiše. „A kdysi jsem měl všechno.“

Sedla jsem si vedle něj na lavičku, i když mi bylo jasné, že kolemjdoucí na mě budou koukat skrz prsty. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Nikola chvíli mlčel, pak začal vyprávět.

Byl kdysi elektrikářem v jedné pražské firmě, měl manželku Martinu a dceru Kláru. Žili v paneláku na Jižním Městě, spláceli hypotéku, hádali se kvůli maličkostem – prostě obyčejná rodina. Pak ale přišla výpověď. Firma zkrachovala a Nikola si dlouho nemohl najít novou práci. Martina to nesla těžce. „Nemůžu tě pořád živit sama,“ vyčítala mu večer co večer. Klára začala být uzavřená, doma bylo dusno.

Jednoho dne přišla Martina domů s kufrem v ruce. „Odcházím k mámě. Už to dál nejde,“ oznámila mu bez emocí. Klára šla s ní. Nikola zůstal sám v prázdném bytě, kde každý kout připomínal jeho selhání.

Začal pít. Nejdřív jen trochu, aby zapomněl na bolest a prázdnotu. Pak víc a víc. Hypotéku už neutáhl, banka byt zabavila. A tak skončil na ulici.

„Víš, co je nejhorší?“ zeptal se mě Nikola a jeho hlas se zlomil. „Že už ani nevím, jak vypadá Klára. Jestli si na mě vůbec vzpomene.“

Seděla jsem tam s ním a cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Najednou mi došlo, jak křehká je hranice mezi normálním životem a propastí zoufalství.

„A rodina? Snažil ses jim ozvat?“ zeptala jsem se opatrně.

Nikola přikývl. „Psala mi Martina jednou dopis – že Klára nechce o mně slyšet, že je lepší začít znovu bez minulosti. Prý jsem pro ně jen stín.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na vlastní hádky s mámou kvůli hloupostem – neuklizený pokoj, špatné známky ve škole. Jak často jsme si navzájem ubližovali slovy, která nešla vzít zpět?

„A co kamarádi?“

Nikola se smutně usmál. „Kamarádi? Ti zmizeli první. Nikdo nechce být s někým, kdo padá ke dnu.“

Přemýšlela jsem o svých přátelích – o Lucii, která mi vždycky pomohla s učením, o Tomášovi, co mě rozesmál i v nejhorších chvílích. Co kdybych já byla na místě Nikoly? Zůstali by při mně?

Z kapsy jsem vytáhla mobil a nabídla mu ho: „Nechcete někomu zavolat? Třeba dceři?“

Nikola zavrtěl hlavou. „Nemám co říct. A ona by stejně nezvedla telefon.“

Mlčeli jsme spolu dlouho. Lidé kolem nás spěchali do práce, do školy, domů – každý ponořený do svých starostí. Kolik z nich by si sedlo vedle cizího člověka a vyslechlo jeho příběh?

Když déšť ustal, Nikola se zvedl a poděkoval mi za společnost. „Dneska jste byla první člověk za měsíc, kdo se mnou mluvil jako s člověkem,“ řekl tiše.

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak snadné je přehlížet bolest druhých jen proto, že máme vlastní problémy. Doma mě čekala máma s večeří na stole a já ji poprvé po dlouhé době objala.

Ten den změnil můj pohled na svět i na sebe samu.

Možná bychom měli častěji zastavit a podívat se kolem sebe – kolik Nikoly denně míjíme bez povšimnutí? Kolik lidí touží po tom být aspoň na chvíli viděni?