Plameny vzpomínek: Dvakrát narozená
„Kláro, musíš běžet! Hned!“ křičela na mě tehdy Jana, když jsem jako osmiletá stála v kouři na schodech našeho domu v Poděbradech. Pamatuju si její ruce, jak mě táhly ven, a pak už jen sirény a plameny, které pohltily všechno, co jsme znali. Od té doby slavím narozeniny dvakrát – jednou v den svého skutečného narození a podruhé v den, kdy mě Jana zachránila. Každý rok si připomínáme, že jsme spolu přežily něco, co nás navždy spojilo.
Letos to ale bylo jiné. Už týden před „druhými narozeninami“ mi zavolal Martin, Janin manžel. „Kláro, mohl bych se s tebou sejít? Jen my dva. Potřebuju s tebou mluvit o něčem důležitém.“ Jeho hlas byl napjatý a já cítila, jak mi v břiše stoupá úzkost. Martin byl vždycky ten úspěšný – vlastní realitní kancelář v Praze, drahé auto, elegantní obleky. Ale nikdy jsme si nebyli blízcí. Proč teď?
Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Martin seděl u okna, nervózně míchal kávu a sotva jsem si sedla, spustil: „Kláro, vím, že to bude znít divně, ale potřebuju tvou pomoc. Jana… poslední dobou se chová zvláštně. Máš pocit, že by mi něco tajila?“
Zamrazilo mě. Jana byla vždycky otevřená, ale poslední týdny se mi vyhýbala i ona. „Nevím, Martine. Je unavená z práce, možná…“ začala jsem, ale on mě přerušil.
„Nejde jen o únavu. Myslím, že má někoho jiného.“
Tohle jsem nečekala. V hlavě mi vířily vzpomínky na naše dětství – jak mě Jana chránila před šikanou ve škole, jak mi pomáhala s úkoly, jak mě vytáhla z toho prokletého domu. Neuměla jsem si představit, že by ona byla schopná zrady.
Martin pokračoval: „Našel jsem v jejím telefonu zprávy od nějakého Tomáše. Píše jí věci… které bych nečekal.“
„A mluvila jsi s ní o tom?“ zeptala jsem se tiše.
„Ne. Bojím se jí zeptat přímo. Ale ty… ty jsi její sestra. Možná ti řekne víc.“
Cestou domů jsem měla hlavu plnou otázek. Co když má Martin pravdu? Co když Jana opravdu něco skrývá? A proč by mi to neřekla?
Doma jsem našla Janu v kuchyni, jak krájí zeleninu na salát. „Ahoj,“ pozdravila mě bez úsměvu.
„Jano… můžeme si promluvit?“
Položila nůž a zadívala se na mě. „O čem?“
„O tobě a Martinovi.“
Chvíli mlčela a pak si sedla ke stolu. „Co ti řekl?“
„Že máš někoho jiného.“
Jana se zhluboka nadechla a v očích se jí objevily slzy. „Není to tak jednoduché, Kláro. Tomáš je… je to můj terapeut.“
Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou.
„Mám deprese,“ přiznala tiše. „Od toho požáru… nikdy jsem se s tím úplně nesrovnala. Martin to nechce slyšet. Myslí si, že když máme dům a peníze, musí být všechno v pořádku.“
Najednou mi došlo, kolik bolesti Jana celou dobu skrývala. Vždycky byla ta silná – pro mě i pro rodiče po jejich rozvodu. Nikdy si nestěžovala.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zašeptala jsem.
„Nechtěla jsem tě zatěžovat. Vždycky jsi byla ta křehká…“
Objala jsem ji a poprvé po letech jsme obě plakaly.
Další dny byly plné napětí. Martin mi volal skoro každý večer a chtěl vědět, co jsem zjistila. Nakonec jsem mu řekla pravdu.
„Jana potřebuje pomoc,“ vysvětlovala jsem mu opatrně. „Ne milence.“
Martin byl chvíli zticha a pak vybuchl: „To je nesmysl! Vždyť je pořád veselá! Chodíme na večeře, jezdíme na dovolenou…“
„Možná jsi ji nikdy doopravdy neposlouchal,“ řekla jsem ostřeji, než jsem chtěla.
Tahle slova mezi námi visela ještě dlouho poté.
Přišly moje druhé narozeniny – den požáru. Letos jsme je slavily jen my dvě s Janou. Seděly jsme na zahradě u svíček a poprvé jsme spolu mluvily o všem – o strachu z ohně, o snech i o tom, jak těžké je někdy žít dál.
Martin nakonec přišel až pozdě večer. Sedl si k nám a dlouho mlčel.
„Promiň,“ řekl nakonec Janě. „Nevěděl jsem… Nechtěl jsem tě ztratit.“
Jana ho vzala za ruku a já pochopila, že některé rány se hojí pomalu – ale hojí se.
Od té doby slavím narozeniny pořád dvakrát – jednou za život a jednou za odvahu čelit pravdě.
Někdy přemýšlím: Kolik tajemství ještě skrývají lidé kolem nás? A kolik z nich bychom unesli vědět?