Den, kdy se moje důvěra rozbila na kusy

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do kuchyně a viděla ji, jak nervózně míchá kávu. Venku lilo jako z konve a já měla v hlavě jedinou myšlenku: proč je moje auto pryč? „Kde je Fabie?“

Máma se na mě ani nepodívala. „Petr si ji půjčil. Potřeboval jet do práce, víš, že mu autobus zase nejel.“

„A proč jsi mi to aspoň neřekla?! To je moje auto! Mám v něm věci do školy, potřebuju ho zítra na zkoušku!“

V tu chvíli zazvonil telefon. Petr. Zvedla jsem to a hned slyšela jeho roztřesený hlas: „Lucko, promiň… stalo se něco… naboural jsem.“

Všechno se ve mně sevřelo. Srdce mi bušilo až v krku. „Jsi v pořádku?“ vyhrkla jsem automaticky.

„Jo, jen mě bolí ruka. Ale auto… promiň, Lucko, já to zaplatím, fakt…“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Máma mě objala, ale já ji odstrčila. „Jak jsi mohla? Vždyť víš, jak je Petr nezodpovědný! Vždycky všechno rozbije nebo ztratí!“

„To není fér,“ bránila se máma. „Chtěla jsem pomoct. Ty máš auto pořád doma a on ho fakt potřeboval.“

„A teď je v servisu! Kdo mi zaplatí opravu? Kdo mi zaplatí taxíka na zkoušku?“

Máma jen mlčela. Petr přišel domů až večer, s rukou v šátku a provinilým výrazem. „Lucko, já to fakt zaplatím. Všechno. Omlouvám se.“

„A kde na to vezmeš?“ vyjela jsem na něj. „Vždyť máš dluhy u půlky rodiny! Máš vůbec představu, kolik stojí nový blatník a lakování?“

Petr sklopil oči. „Budu si hledat druhou práci. Fakt to dám dohromady.“

Máma se do toho vložila: „Lucko, už toho nech. Petr to neudělal schválně.“

„Ale já jsem mu to auto nepůjčila! Ty jsi rozhodla za mě! Proč vždycky všechno řešíš za nás?“

V kuchyni bylo dusno jako před bouřkou. Táta seděl v obýváku a dělal, že neslyší. Typické.

Celý týden jsem chodila domů pozdě, abych nemusela nikoho vidět. Každý večer jsem slyšela mámu s Petrem šeptat v kuchyni o penězích a opravě auta. Nikdo se mě nezeptal, jak se cítím nebo co potřebuju.

Jednou večer jsem našla na stole obálku s tisícovkou a lístek: „Na taxík na zkoušku. Petr.“ Bylo mi do breku. Věděla jsem, že si ty peníze musel půjčit od babičky.

Zkoušku jsem zvládla, ale radost byla pryč. Auto bylo týden v servisu a já musela prosit spolužačku o odvoz do práce. Cítila jsem se ponížená a zrazená.

Když jsem si šla pro auto, mechanik mi podal účet: „Tohle je na tři splátky, slečno Novotná. Bratr už tu byl a něco složil.“

Doma jsem našla Petra sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Lucko, fakt mě to mrzí. Já vím, že jsem ti zkazil život…“

Sedla jsem si naproti němu a poprvé za týden jsme si povídali normálně. „Nezabil ses aspoň?“ pokusila jsem se o úsměv.

„Ne… ale málem jo. Víš… když jsem viděl ten strom před sebou… vzpomněl jsem si na tátu.“

Zarazila jsem se. Táta měl před lety taky bouračku – tehdy jsme všichni drželi při sobě.

„Promiň,“ řekl Petr tiše. „Já vím, že ti pořád něco beru…“

„Já už nevím, jestli ti můžu věřit,“ přiznala jsem popravdě.

Máma stála ve dveřích a poslouchala nás. „Lucko… já vím, že jsem udělala chybu. Ale rodina je přece o tom, že si pomáháme.“

„Ale kdo pomůže mně?“ vyhrkla jsem.

Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela: Kolikrát ještě musím odpustit? A co když už to prostě nejde? Je odpuštění opravdu cesta k tomu, abychom si mohli znovu věřit?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné znovu věřit těm, kteří vás už jednou zklamali?