Láska na sklonku života: Rozvod po šedesátce

„Tak co teda chceš, Karle? Odejít? Po čtyřiceti letech?“ Annin hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála u kuchyňské linky, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz i vzteku. Já jen mlčel. V hlavě mi hučelo. Všechno, co jsem chtěl říct, se mi najednou zdálo malicherné a sobecké. Ale pravda byla taková: už roky jsme spolu žili jen ze zvyku. Každý den stejný rituál – snídaně, zprávy, povídání o vnoučatech, ticho. Hodiny ticha.

Nikdy by mě nenapadlo, že ve svých pětašedesáti letech budu stát před rozhodnutím, které rozbije celý můj dosavadní život. Anna byla mou první láskou, vzali jsme se mladí, když jsem ještě pracoval v ČKD a ona učila na základce. Prožili jsme spolu všechno – panelák na Jižňáku, první auto Škodu 120, narození našeho syna Pavla, jeho svatbu, první vnučku. Ale někde po cestě jsme se ztratili. Možná to začalo, když odešel Pavel z domu. Možná už dřív.

Poslední roky jsme spolu mluvili jen o rodině. O Pavlovi, o jeho manželce Lucii, o vnoučatech. O tom, co je potřeba koupit v Albertu. O tom, že soused Novák zase parkuje na našem místě. Ale o nás? O tom, co cítíme? O tom nepadlo slovo.

A pak přišla Eva. Nikdy bych si nepomyslel, že ještě někdy někoho potkám. Byla vdova, chodila do stejného klubu seniorů jako já – na šachy a na výlety. Smála se nahlas a měla v očích jiskru, kterou jsem u Anny už dávno neviděl. Jednou jsme spolu šli z výletu na Karlštejn a povídali si o všem možném – o starých filmech, o tom, jaké to bylo vyrůstat za socialismu, o snech, které jsme si nikdy nesplnili.

Začal jsem se těšit na každé setkání s Evou. Najednou jsem měl pocit, že žiju. Že ještě něco můžu zažít. Ale zároveň mě sžírala vina. Anna přece nic špatného neudělala. Jen jsme zestárli jinak.

Jednoho večera jsem seděl v obýváku a díval se na Annu, jak plete svetr pro vnučku. Chtěl jsem jí říct všechno – o Evě, o tom prázdnu mezi námi, o tom, jak se bojím zestárnout vedle někoho, kdo už mě nevidí. Ale místo toho jsem jen řekl: „Dáš si čaj?“

A pak přišel ten den. Anna našla v mém mobilu zprávy od Evy. Nešlo to už dál skrývat.

„Tak co teda chceš?“ zopakovala Anna.

„Nevím,“ zašeptal jsem. „Vím jen, že takhle už nemůžu.“

Následovaly týdny plné hádek i ticha. Pavel přijel hned druhý den. „Tati, co blbneš? Vždyť jste s mámou vždycky byli příklad! Kvůli nějaké ženské to všechno zahodíš?“ Lucie mi volala a prosila mě, abych si to rozmyslel kvůli dětem.

Ale já už nemohl zpátky. S Annou jsme seděli naproti sobě u stolu a poprvé po letech jsme mluvili otevřeně. O tom, jak jsme se oba cítili sami. Jak jsme si zvykli na rutinu a zapomněli jeden na druhého.

Rozvod byl bolestivý a ponižující. Soudní síň na Pankráci byla studená a neosobní. Anna plakala a já měl pocit, že selhávám jako muž i jako otec.

Po rozvodu jsem se přestěhoval do malého bytu na Proseku. Eva mi byla oporou, ale i ona měla své pochybnosti: „Nebojíš se začínat znovu? Co když toho budeš litovat?“

První měsíce byly těžké. Chyběla mi rodina – i ta tichá rána s Annou u stolu. Pavel se mnou skoro nemluvil. Vnoučata mě viděla jen občas.

Ale postupně jsem začal znovu nacházet radost – v procházkách s Evou po Stromovce, v dlouhých večerech s vínem a povídáním o životě. Učil jsem se žít jinak – bez rutiny, bez jistot.

Jednou večer mi Anna zavolala: „Karle… promiň mi všechno to zlé. Snad budeš šťastný.“

Seděl jsem dlouho potmě a přemýšlel: Udělal jsem správně? Může člověk ve stáří začít znovu? Nebo je lepší zůstat tam, kde je to bezpečné a známé?

Možná nikdy nenajdu odpověď. Ale jedno vím jistě – život nekončí ani po šedesátce.

Někdy si říkám: Je odvaha odejít větší než odvaha zůstat? Co byste udělali vy na mém místě?