Zastavila jsem auto a řekla tchánům, ať si zavolají tu dokonalou ženu – už jsem to dál nevydržela

„Tak to už stačí!“ vykřikla jsem a prudce zabrzdila u krajnice. Déšť bubnoval na čelní sklo, stěrače nestíhaly a v autě zavládlo ticho, jaké jsem u svých tchánů ještě nezažila. Tchán, pan Jaroslav, se na mě podíval přes brýle s výrazem, který říkal: ‘Snad se neodvažuješ odporovat.’ Tchyně, paní Milada, si jen povzdechla a začala si nervózně hrát s kabelkou.

„Co to děláš, Lucie?“ ozval se zezadu můj manžel Petr, jehož hlas byl směsicí únavy a obav. Věděl, že už dlouho balancuji na hraně. Věděl, že jeho rodiče mě nikdy nepřijali tak, jak bych si přála. Ale nikdy se mě nezastal. Nikdy.

„Jestli vám nevyhovuje moje řízení, moje společnost a moje existence, tak si klidně zavolejte tu vaši dokonalou ženu, kterou mi pořád dáváte za vzor. Já už to dál dělat nebudu,“ řekla jsem a ruce se mi třásly vzteky i strachem.

Ticho bylo husté jako mlha na Sněžce. Tchán se nadechl k odpovědi, ale já ho předběhla: „Celý život se snažím být pro vás dobrá. Peču vaše oblíbené koláče, jezdím s vámi na chalupu do Jizerských hor, i když bych radši byla s vlastní rodinou. A co dostanu? Jen výčitky a srovnávání s tou vaší Alenou.“

Alena. Jméno, které mě pronásleduje od prvního dne, co jsem Petra poznala. Manželka jeho staršího bratra Tomáše – dokonalá žena, která má vždy napečeno, děti v kroji na besídce a nikdy nezapomene popřát k svátku. Všichni ji milují. Já jsem pro ně vždycky byla jen ta „mladá z Prahy“, co neumí pořádně uvařit svíčkovou.

„Lucie, prosím tě…“ začala tchyně tiše.

„Ne! Už mě neposlouchejte jen proto, abyste mi mohli říct, co dělám špatně. Víte co? Zavolejte Aleně. Třeba vás ráda odveze na nádraží. Já už nemůžu.“

Petr mlčel. Věděl, že mám pravdu. Ale jeho mlčení bylo horší než jakýkoli výkřik.

Vzpomínám si na první setkání s jeho rodiči. Bylo mi dvacet čtyři, Petr byl o osm let mladší než jeho sestra Jana a o dvanáct než Tomáš. Jeho rodiče už byli v důchodu a žili ve svém světě pravidelných procházek do parku a nedělních obědů s rodinou. Když mě Petr požádal o ruku, myslela jsem si, že mě přijmou s otevřenou náručí. Místo toho jsem slyšela jen: „No jo, mladá holka z města…“

První Vánoce byly katastrofa. Přinesla jsem domácí vanilkové rohlíčky podle receptu mojí babičky z Vysočiny. Tchyně je ochutnala a řekla: „No… Alena je dělá menší a křehčí.“ Smála jsem se tomu tehdy, ale uvnitř mě to bodlo.

Roky plynuly a já se snažila víc a víc. Když jsme s Petrem koupili byt v Modřanech, přišli na návštěvu a první věc, kterou řekli: „Alena má v kuchyni větší okno.“ Když jsme měli první dítě – naši Aničku – slyšela jsem: „Alena kojila déle.“

Petr vždycky jen pokrčil rameny: „To jsou naši, no…“

Ale dneska už to nešlo dál. Dneska jsem zastavila auto uprostřed deště a řekla jim pravdu do očí.

Tchán se nakonec ozval: „Lucie, my tě máme rádi… Jenom…“

„Jenom nejsem Alena,“ skočila jsem mu do řeči.

„To neříkej,“ zamumlala tchyně.

„Ale je to tak! Nikdy vám nebudu dost dobrá. Ale víte co? Já už to nepotřebuju. Mám Petra, mám Aničku a mám sebe. A jestli chcete jet na nádraží s někým jiným, klidně si zavolejte taxi nebo Alenu.“

V autě bylo slyšet jen kapky deště a vzdálený vlak projíždějící kolem pole.

Petr konečně promluvil: „Mami, tati… Lucie má pravdu. Už toho bylo dost.“

Bylo to poprvé za deset let našeho manželství, kdy se mě zastal. A já měla slzy v očích – ne ze smutku, ale z úlevy.

Tchánovci vystoupili z auta beze slova. Stála jsem tam s Petrem a Aničkou a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Doma večer Petr řekl: „Promiň, že jsem tě nechal v tom samotnou.“

Objala jsem ho a řekla: „Hlavně že jsi teď tady.“

A tak přemýšlím – kolik žen v Česku žije ve stínu nějaké Aleny? Kolik z nás se snaží být dokonalé pro někoho jiného místo toho, abychom byly samy sebou? Co byste udělali vy na mém místě?