Táta na mé svatbě: Rozervaná mezi dvěma světy

„On tady nebude! Slyšíš mě, Lucie? Jestli si ho pozveš na svatbu, tak tam nejdu!“ Mámina slova mi zněla v uších jako siréna. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně a v ruce svírala telefon. Prsty se mi třásly. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. V hlavě mi hučelo.

„Mami, je to můj táta. Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, je to pořád můj táta. Chci, aby mě vedl k oltáři.“

„Po tom všem? Po tom, co tě nechal samotnou, když jsi ho nejvíc potřebovala? Po tom, co ti přestal posílat peníze, když ses mu postavila?“

Zavřela jsem oči. Vzpomínky mě bodaly jako jehly. Bylo mi devatenáct, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Táta byl tehdy přesvědčený, že jsem mu zničila životní plány. „Nebudeš nikam chodit s tím dítětem! Je to moje vnučka a já rozhodnu, co bude dál!“ křičel tehdy na mě v obýváku. Máma stála v rohu a mlčela. Vždycky mlčela.

Když jsem odmítla jeho podmínky a řekla, že si dítě nechám, přestal mi dávat peníze na školu i na jídlo. Máma mi tajně dávala stovky z domácího rozpočtu, ale bylo to málo. Musela jsem odejít z gymplu a začít pracovat v supermarketu na pokladně. Každý den jsem se dívala na spolužačky, které mířily do školy s batohy plnými učebnic, zatímco já počítala drobné na rohlíky.

Roky jsem tátu neviděla. Když se narodila Eliška, poslala jsem mu fotku. Neodpověděl. Máma mi pomáhala s hlídáním, ale nikdy jsme o tátovi nemluvily. Bylo to jako zakázané téma.

A teď, po tolika letech, jsem stála před rozhodnutím: pozvat ho na svatbu s Petrem, nebo respektovat máminu bolest? Petr mě držel za ruku a šeptal: „Je to tvoje rozhodnutí, lásko.“

Jednoho večera jsem seděla u Eliščiny postýlky a sledovala její klidný dech. Najednou mi přišla zpráva od tátova bratra: „Tvůj táta je nemocný. Chce tě vidět.“ Srdce mi bušilo až v krku. Po tolika letech? Proč teď?

Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla. Táta bydlel v malém bytě na Lesné. Otevřel mi dveře – zestárl, pohubl, ale jeho oči byly pořád stejné. „Lucko…“ zašeptal a rozplakal se.

Seděli jsme naproti sobě u stolu a mlčeli. Nakonec jsem to nevydržela: „Proč jsi mě tehdy nechal?“

„Byl jsem hloupý… Bál jsem se o tebe i o sebe. Měl jsem pocit, že tě musím chránit před světem… Ale místo toho jsem tě ztratil.“

Mlčela jsem. Slzy mi tekly po tvářích.

„Chtěl bych tě vést k oltáři,“ řekl tiše.

V tu chvíli jsem věděla, že mu to musím dovolit – nejen kvůli němu, ale i kvůli sobě.

Když jsem to řekla mámě, rozzuřila se. „Zradila jsi mě! Po všem, co ti udělal?“

„Mami,“ šeptala jsem zoufale, „já už nechci žít v nenávisti. Chci mít oba rodiče u sebe aspoň jednou v životě.“

Dny před svatbou byly peklo. Máma se mnou nemluvila. Eliška se ptala: „Proč je babička smutná?“ Petr mě objímal a šeptal: „Všechno bude dobré.“ Ale já věděla, že nebude.

A pak přišel den svatby. Stála jsem ve svatebních šatech před zrcadlem a třásly se mi ruce. Táta přišel – měl na sobě starý oblek a v očích slzy.

„Jsi nádherná,“ řekl a políbil mě na čelo.

Když jsme vstupovali do kostela, viděla jsem mámu sedět vzadu – oči zarudlé od pláče, ruce pevně sevřené v klíně.

Obřad proběhl jako ve snu. Když jsme vycházeli ven, máma ke mně přišla a objala mě tak silně, až jsem nemohla dýchat.

„Promiň mi… Já jen nechtěla znovu přijít o tebe,“ šeptala.

Stáli jsme tam všichni tři – já, máma i táta – poprvé po tolika letech spolu.

A já si říkala: Je možné odpustit všechno? Nebo některé rány nikdy nezmizí? Co byste udělali vy na mém místě?