Nevěsta na útěku: Proč jsem musela utéct od svatby s Tomášem

„Martino, už zase jsi spálila ty palačinky! Tomáš má rád, když jsou tenké a skoro průhledné, ne jako podrážky!“ ozvalo se za mnou rozčileně. Byla to jeho matka, paní Novotná, která se u nás doma objevovala častěji než pošťák. Bylo šest ráno a já už stála v kuchyni, abych připravila snídani pro svého snoubence Tomáše a jeho rodinu, která se k nám na víkend nastěhovala pod záminkou „příprav na svatbu“.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevnímat její kritiku. „Omlouvám se, paní Novotná, udělám nové,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy. Tomáš seděl u stolu, listoval mobilem a ani nezvedl oči. „Mami, nech ji být, vždyť je to jedno,“ zamumlal, ale bylo jasné, že ho to vlastně vůbec nezajímá.

Všechno to začalo před rokem. Tomáš mě požádal o ruku na Petříně. Bylo to krásné, romantické, přesně jak jsem si vždycky představovala. Jenže od té doby se všechno změnilo. Jeho rodina začala plánovat naši svatbu jako vojenskou operaci. Každý detail musel být podle nich – od barvy ubrousků až po seznam hostů. Moje vlastní matka byla upozaděná, protože „Novotní mají tradice“.

Jednou večer jsem seděla s Tomášem na gauči a zkusila jsem mu opatrně říct, že bych chtěla menší svatbu. „Martino, vždyť víš, jak je pro mámu důležité mít všechny příbuzné pohromadě. A táta by se urazil, kdybychom nepozvali jeho kolegy z práce,“ odpověděl bez mrknutí oka. Cítila jsem se jako rekvizita v jejich rodinném divadle.

Začala jsem být unavená. Každý den jsem vstávala dřív, abych splnila všechny požadavky jeho rodiny – snídaně, úklid, nákupy. Moje práce v knihovně šla stranou. Kamarádky mi psaly, proč se neozývám. Neměla jsem sílu jim vysvětlovat, že nemám čas ani na sebe.

Jednoho dne přišla moje maminka na návštěvu. Přinesla mi koláč a chtěla mi pomoct s přípravami. Paní Novotná ji však odbyla: „Paní Dvořáková, my už máme všechno zařízené.“ Viděla jsem v očích své mámy smutek i bezmoc. Když odešla, rozbrečela jsem se v koupelně.

Začala jsem pochybovat. Je tohle opravdu život, který chci? Miluju Tomáše, ale on mě nikdy nebránil. Vždycky stál na straně své rodiny. Když jsem mu to jednou vyčetla, jen pokrčil rameny: „Máš to moc citlivé, Martino.“

Týden před svatbou jsme měli poslední schůzku s oddávajícím na radnici v Dejvicích. Paní Novotná přišla s vlastním seznamem hostů a dokonce i s návrhem slibu – prý abych „neřekla něco nevhodného“. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem sama sebou.

V noci před svatbou jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o tom všem: o své rodině, o snech, které jsem měla jako malá holka – chtěla jsem cestovat, psát knížky, mít svůj klidný domov. Teď jsem měla být součástí něčeho, co mi bylo cizí.

Ráno jsem vstala dřív než všichni ostatní. Oblékla jsem si šaty a místo do kostela jsem šla na tramvajovou zastávku. Srdce mi bušilo až v krku. Volala mi kamarádka Jana: „Marti, kde jsi? Už tě všichni hledají!“

„Jani, já nemůžu… Nemůžu tam jít,“ šeptala jsem do telefonu a rozplakala se.

„Udělala jsi správně,“ řekla mi tiše. „Jestli tě někdo miluje, bude tě milovat i bez svatby.“

Seděla jsem v tramvaji číslo 22 a dívala se z okna na probouzející se Prahu. Cítila jsem úlevu i strach zároveň. Co teď bude? Kam půjdu? Ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že dýchám.

Tomáš mi volal několikrát, ale já telefon nezvedla. Poslala jsem mu jen zprávu: „Promiň. Musím najít sama sebe.“

Dnes je to už půl roku od toho dne. Pracuji zase v knihovně a bydlím sama v malém bytě na Letné. Občas potkám Tomáše ve městě – je smutný, ale myslím, že i on pochopil, že jsme nebyli šťastní.

Někdy si říkám: Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu obětovat vlastní štěstí kvůli očekáváním druhých? Nebo je lepší utéct a začít znovu – i když to bolí?